První Československá republika vznikala v Obecním domě

Obsah

I. Tříkrálová deklarace  [Zpět na seznam]

Doba to byla veskrze napjatá, plná změn a převratů. Napříč kontinentem se rozpadaly staré říše a vznikaly nové. V této bouřlivé situaci – 6. ledna 1918 – se sešli čeští poslanci vídeňské říšské rady a zemských sněmů historických zemí Českého království v Grégrově sále Obecního domu, aby zde zveřejnili prohlášení, známé jako Tříkrálová deklarace. V tomto dokumentu se poprvé objevily jednoznačně formulované požadavky na vznik samostatného, svrchovaného, plnoprávného a demokratického československého státu:  

„My, poslancové národa českého, prohlašujeme, že mír, který by národu našemu nepřinesl spravedlnost a svobody, nemohl by pro něj býti mírem, nýbrž jen počátkem nového mohutného a důsledného zápasu za státní samostatnost, v němž by národ náš napjal veškeré své síly hmotné i mravní až do krajnosti a v tomto bezohledném boji neustal by až do šťastného konce.“

Tímto aktem započala trnitá cesta ke konečnému sebeurčení prvního československého státu, a Obecní dům se tak stal svědkem výjimečných událostí naší národní historie.

 

Připravila Tereza Mašková

Zdroj: Tříkrálová deklarace z 6. ledna 1918, In Dokumenty moderní doby, Praha 1978, s. 52-55.
Fotografie: Pohled na Grégrův sál v Obecním domě kolem roku 1920.
Zdroj: abicko.avcr.cz

II. Čtrnáct bodů [Zpět na seznam]

V dubnu 1917 vstoupily Spojené státy americké do války. Tímto aktem se zvýšil také jejich vliv na události v Evropě.

Dne 8. ledna 1918 přednesl prezident W. Wilson americkému Kongresu svůj mírový program. Těchto 14 bodů bylo zaměřeno na aktuální otázky světové politiky a mezinárodní uspořádání světa po první světové válce.

V dokumentu se objevují stanoviska k nejpalčivějším problémům tehdejší světové politiky, jako je nezaujaté řešení koloniálních sporů, naprostá svoboda plavby na mořích a také vytvoření všeobecného společenství národů.

„ XIV. Musí se vytvořit všeobecné sdružení národů na základě zvláštních úmluv za tím účelem, aby se zajistila vzájemně politická a územní neodvislost jak malým tak velkým státům.“

Co se týká habsburské monarchie, zůstaly Spojené státy opatrné, a v desátém bodu prezidentova poselství se tedy hovoří pouze o „autonomii národů Rakouska – Uherska.”

„ X. Národům Rakouska-Uherska, jejichž místo mezi národy přejeme si míti zabezpečeno a zajištěno, budiž dána první možnost autonomního rozvoje.“

Mocnosti Dohody se nakonec rozhodly podpořit právo na sebeurčení národů, žijících na území habsburské monarchie. Senát USA odmítl schválit Versailleskou mírovou smlouvu, a Spojené státy americké tak nevstoupily ani do nově vzniklé Společnosti národů. Přes to, že jejím iniciátorem byl právě americký prezident Woodrow Wilson.

 

Připravila: Tereza Mašková

Zdroj: Čtrnáct bodů prezidenta W. Wilsona z 8. ledna 1918, In Dokumenty k dějinám ČSR, I., Praha 1968, s. 20-22.
Fotografie: Thomas Woodrow Wilson (1856–1924), 28. prezident Spojených států amerických. 
Zdroj: www.georgiaencyclopedia.org

III. Počátek občanské války ve Finsku [Zpět na seznam]

Po říjnovém převratu v Rusku mají události ve Finsku rychlý spád. Především tajné vyhlášení finské nezávislosti v prosinci roku 1917. Navíc díky hospodářskému úpadku v zemi vzniká na počátku roku 1918 ve finské společnosti napětí, které nakonec vyústí v národní nepokoje. Od ledna tak probíhá válka mezi jednotkami finských sociálních demokratů – tzv. „rudé gardy“ a konzervativci, vedenými finským senátem – tzv. „bílé gardy“. Spojencem bílých se stává Německo, naopak rudí logicky nacházejí oporu u bolševického Ruska.

Rudé gardy brzy ovládly jižní Finsko včetně hlavního města. Především za pomoci ruských jednotek, které zůstávaly na území nového státu. Přes to, že podle brestlitevského míru měly být staženy.

Na stranu bílých gard se postavily vedle německých jednotek rovněž i tzv. myslivci. Dobrovolníci, kteří byli vycvičeni v Německu s cílem vybojovat pro Finsko nezávislost na Rusku. Bílé nebo také občanské gardy se nakonec staly oficiální finskou armádou. Tím se zároveň ve společnosti vytvořila hluboká trhlina. V této době nemá Finsko navíc ani státní zřízení a moc je v rukou regenta Svinhufvuda.

Rudé gardy byly nakonec poraženy. Přívrženci byli zatýkáni a zavíráni do zajateckých táborů. Zde díky nemocem a nedostatku potravin zemřelo dalších několik tisíc rudých. V dobré víře uteklo mnoho rudých také do Ruska, kde ovšem později neunikli další perzekuci, tentokrát od bývalého spojence Stalina.

Faktem zůstává, že občanská válka znamenala pro finskou společnost velké národní trauma, se kterým se Finové potýkali ještě dlouhá desetiletí.

Rozpory na občanskou válku se tehdy vyskytovaly i v pojmenování konfliktu. Bílí válku nazývali válkou osvobozovací, rudí naopak válkou třídní. Za neutrální označení se pokládá válka občanská či vnitřní.

 

Připravila: Tereza Mašková

Zdroj: Markéta Hejkalová, Finsko, Stručné dějiny států, Libri, 2003
Fotografie: Bílé gardy na začátku občanské války, 1918
Zdroj: miepvonsydow.wordpress.com

IV. Kongres utlačovaných národností [Zpět na seznam]

Situace československých legionářů v Itálii byla nejasná až do konání Římského kongresu v dubnu roku 1918. Jedním z bodů programu byla slovanská otázka, tedy snaha o osamostatnění slovanských národů v habsburské monarchii.

Kongres utlačovaných národností Rakousko-Uherska proběhl za účasti Poláků, Rumunů, Jihoslovanů, Italů a Čechoslováků – v zastoupení E. Beneše a M.R. Štefánika. Kongres se konal v Římě, byl pořádán italskou vládou a proklamoval především právo podrobených národů na vlastní státy. Případně na jejich rozšíření tak, aby dosáhly politické a hospodářské nezávislosti.

Setkání se tehdy kromě nejvyšších politických představitelů italské vlády zúčastnil i novinář Benito Mussolini. Byl nejen zastáncem legitimního uznání italské legie, ale zároveň podporoval vznik samostatného Československa. I díky tomu v roce 1926 získal nejvyšší státní vyznamenání – Řád Bílého lva. O dvanáct let později podepíše Mnichovskou dohodu.

Již dříve, v únoru 1918, vznikla Liga utlačovaných národů Rakouska-Uherska. Právě ta o dva měsíce později svolala do Říma kongres. Cílem Ligy bylo v prvé řadě rozdělení monarchie. Deklaraci, která byla na kongresu přijata, oficiálně schválil i tehdejší italský premiér Vittore Orlando.

 

Připravila: Tereza Mašková

Zdroj: František Čapka, Dějiny zemí Koruny české v datech, Libri, 2010
Fotografie: Italský generál Piccioni, velitel československého vojska s důstojníky legionáři
Zdroj: www.rozhlas.cz

V. Maffie [Zpět na seznam]

Maffie

Maffie, domácí odboj nebo také „tajný komitét z politických lidí, který by po způsobu ruských revolučních praktik byl rozvětven doma, měl podzemní styk s cizinou, stálý oficiální styk s politikou českou i vídeňskou, ze zákulisí působil na vedení politiky doma, a informoval podrobně o domácích událostech orgány emigrace zahraniční.“ Alespoň tak svou představu o odboji svěřil Edvardu Beneši při setkání v Curychu na počátku roku 1915 prezident Masaryk.

Opravdu se tak stalo a Beneš navázal kontakty s politiky, kteří stáli názorově v opozici vůči habsburské monarchii. Vedle Edvarda Beneše šlo o vůdce mladočechů Karla Kramáře, místopředsedu mladočechů Aloise Rašína, předsedu České obce sokolské Josefa Scheinera a prvního muže realistické strany Přemysla Šámala. V tomto složení vznikla organizace, která po dobu války zajišťovala zpravodajskou a konspirační činnost ve spolupráci se zahraničním odbojem.

V září roku 1915 odjel Edvard Beneš do zahraničí a vedoucí postavení v organizaci převzal Přemysl Šámal. Po zatčení Karla Kramáře a Josefa Scheinera v květnu 1915 nastala pro odboj těžká doba. Krátce na to byl zatčen také Alois Rašín.

Přesto se Maffii podařilo plnit svou úlohu až do konce války, a připravit tak vhodné prostředí pro pozdější převzetí moci v budoucím Československu. Po vyhlášení samostatnosti vystoupilo vedení Maffie z ilegality.

Spojení mezi domácím odbojem a odbojem zahraničním zajišťovali tajní kurýři. Jedním z nich byla také slavná operní pěvkyně Ema Destinnová.

 

Připravila Tereza Mašková

Fotografie: Členové Maffie po obdržení revolučních medailí na Pražském hradě v roce 1918.
Zdroj: www.rozhlas.cz

VI. Povstání v Boce Kotorské [Zpět na seznam]

Povstáním v Černé Hoře propukla vzpoura proti habsburské monarchii, která začala 1. února 1918 a skončila o dva dny později. Vše začalo na mateřské lodi ponorek SMS Gäa a pancéřovém křižníku Sankt Georg.

Jednalo se o vzpouru, vyvolanou vznikající krizí na počátku roku 1918. Ta vedla ke snížení přídělů potravin v monarchii. Konflikt v Kotorském zálivu nakonec vyústil v problém, který začal hladověním posádky, a skončil pomyslným bojem proti nerovnému postavení národů v Rakousku-Uhersku. Námořníkům šlo především o ukončení války a sebeurčení v rámci monarchie.

Vzpoury se zúčastnilo zhruba 6000 námořníků. Vzbouřenci ale nebyli jednotní a již 3. února byla celá akce potlačena. Výsledkem byla poprava zastřelením čtyř vůdců povstání, včetně přerovského rodáka Františka Raše.

Nepokoje vedly ke změnám ve vedení námořnictva. Dne 1. března 1918 převzal velení kontradmirál Miklós Horthy.

 

Připravila Tereza Mašková

Zdroj: Jindřich Veselý, Povstání v Boce Kotorské, Praha, 1959
www.ceskatelevize.cz
Fotografie: Lodě vzbouřenců; Gäa – vlevo a St. Georg – uprostřed
Zdroj: www.svornost.com

VII. Přesun legionářů z Ruska do Francie [Zpět na seznam]

Československé dobrovolnické jednotky v Rusku a ve Francii vznikly v srpnu roku 1914. Od začátku působily ve prospěch ruské a francouzské armády v rámci spojeneckých sil.

Koncem roku 1917 měly československé jednotky v Rusku více jak 40 000 mužů, a poprvé se tak dá hovořit o legionářích. Jednotlivé vojenské útvary – legie – vznikaly jedna za druhou, a byly výborně organizované.

Spojenci se v této době rozhodli podporovat bolševickou armádu z důvodu udržení války na východní frontě. To také znemožnilo transport čs. legií do Francie, neboť v Rusku bylo zapotřebí každého muže. Ovšem na východní frontě začala být situace velmi nejistá. Proto vydalo na Masarykovo naléhání spojenecké velení ve Francii prohlášení, že československé legie v Rusku spadají pod jejich velení. Tehdy bylo rozhodnuto přesunout československou armádu do Vladivostoku a odtud je přeplavit do Francie.

Od počátku roku 1918 pak procházeli čs. dobrovolníci vojenským výcvikem podle francouzských předpisů. Důstojníci byli odesíláni na zkušenou, aby poznaly taktiku poziční války a aby si osvojili metody francouzského výcviku.

Později legionář Koudelka vzpomínal na to, jak o československých kulometčících přišel z výcviku raport, „… že takoví vojáci v kursech ještě nebyli.“

 

Připravila Tereza Mašková

Zdroj: www.csol.cz
www.vhu.cz
Fotografie: Nástup československých legionářů v Cognacu
Zdroj: www.svornost.com

VIII. Vyhlášení nezávislosti v Litvě a Estonsku [Zpět na seznam]

Během první světové války bylo území Litvy obsazeno císařským Německem. Dne 3. března 1918 podepsali Sověti s Německem mír v Brestu, v němž se vzdali velkého území, do něhož spadala i Litva.

Za druhé světové války byla Litva okupována nejdříve sovětským Ruskem, později německými okupanty a nakonec byla v létě roku 1944 opět přičleněna k SSSR.

Novodobý litevský stát vznikl 11. března 1990 po vyhlášení Zákona o obnovení nezávislosti Litevské republiky.

Nedlouho poté, v důsledku Velké říjnové socialistické revoluce, vyhlásilo Estonsko 24. února 1918 nezávislost. Sovětské Rusko i císařské Německo na události reagovaly vojenským vpádem. Ve válce za nezávislost Estonsko zvítězilo a jeho suverenitu a hranice vůči Rusku potvrdila tartuská mírová dohoda z února roku 1920.

Nezávislost si Estonsko udrželo do roku 1934, kdy byl v zemi zaveden autoritářský režim, který přetrval až do roku 1938. Po druhé světové válce moc převzali Sověti a vznikla Estonská sovětská socialistická republika.

Obnovení nezávislosti se Estonsko dočkalo až 20. srpna 1991, a právně tak navázalo na svou předválečnou republiku. Nicméně nejvýznamnějším státním svátkem pro Estonce zůstává 24. únor – Den nezávislosti.

 

Připravila Tereza Mašková

Zdroj: Luboš Švec, Dějiny pobaltských zemí, Nakladatelství Lidové noviny, 2002
Fotografie: Estonský bolševický komisař (uprostřed) zajatý vojáky estonské národní armády
Zdroj: www.iwm.org.uk

IX. Trest smrti pro Aloise Rašína [Zpět na seznam]

Člen protistátní odbojové organizace Maffie, jeden z mužů 28. října, autor prvního zákona nového státu a později také ministr financí československé vlády. Díky své poslední funkci se stal obětí atentátu spáchaného anarchistou Josefem Šoupalem. Po několika týdnech, ráno 5. ledna 1923, těžkému zranění páteře podlehl.

V období po vypuknutí první světové války se Alois Rašín stal členem Tajného výboru Maffie. V březnu 1915 byl dokonce členem jejího představenstva. Krátce na to byl v létě roku 1915 zatčen za protistátní činnost. Následovalo dlouhé vyšetřování, na jehož konci byl v červnu 1916 postaven před soud a odsouzen k trestu smrti za velezradu a vyzvědačství pro nepřátelskou cizí moc. Společně s ním byli odsouzeni také Karel Kramář a Vincenc Červinka.

Díky byrokracii a právním průtahům byl výkon trestu až do konce roku 1916 odkládán. Později v lednu 1917, na samotný příkaz císaře Karla I., byl rozsudek zmírněn na 10 let vězení, a začátkem léta mu byla udělena amnestie.

Po návratu do politického života začal usilovat o vznik prvního samostatného československého státu a do naší historie se tak zapsal jako jeden z „mužů 28. října“.

 

Připravila Tereza Mašková

Zdroj: www.vlada.cz
Fotografie: JUDr. Alois Rašín
Zdroj: www.ceskatelevize.cz

X. Brestlitevský mír [Zpět na seznam]

Mírová smlouva v Brestu Litevském, která potvrdila vítězství ústředních mocností na Východní frontě, byla podepsána 3. března 1918.

V separátní mírové dohodě byli na území dnešního Běloruska Sověti nuceni podepsat velmi nevýhodné podmínky, které rovněž zahrnovaly uznání práva mocností na jejich nově získaná území. Podmínky smlouvy byly tvrdé. Rusko se vzdalo až 1 milionu kilometrů čtverečních území ovládaného bývalým carským režimem. Jednalo se o Finsko, Pobaltí, Bělorusko, Ukrajinu, část Polska a Besarábii. Smlouva Rusům také nařizovala, aby na svém území nestrpěli vojenské oddíly nepřátelské ústředním mocnostem. To se týkalo mimo jiné i čs. legionářů.

Článek III

„Prostory, které leží západně od linií dohodnutých smluvními stranami a náležely k Rusku, nespadají již pod ruskou státní svrchovanost…

…Těmto prostorům, o nichž je řeč, z jejich dřívější přináležitosti k Rusku nevyplývají vůči Rusku nijaké závazky. Rusko se zříká jakéhokoliv vměšování do vnitřních záležitostí těchto prostorů. Německo a Rakousko-Uhersko hodlají, aby se budoucí osud těchto prostor utvářel v dohodě s tamním obyvatelstvem.“

Mír nakonec umožnil mocnostem přesunout značnou část armády na západní frontu, kde mělo dojít k rozhodujícím bitvám první světové války.

 

Připravila: Tereza Mašková

Zdroj: Světová politika 20. stol. v dokumentech (1900-1945), Praha, 2000.
Karel Pacner, Osudové okamžiky Československa, Praha, 2012.
Fotografie: 3. 3. 1918 – Brestlitevský mír
Zdroj: www.moderni-dejiny.cz

XI. Bachmač [Zpět na seznam]

Poblíž ukrajinského města Bachmač se během první světové války uskutečnila bitva mezi německými jednotkami a čs. legionáři. Boje probíhaly mezi 8. až 13. březnem roku 1918.

Bitva u Bachmače se stala prvním střetem legionářů, kteří se rozhodli k návratu přes Sibiř. Jejich cílem bylo proniknutí zpět do Evropy, kde by mohli bojovat na straně západních Spojenců proti Ústředním mocnostem. Právě u Bachmače se nacházela železniční křižovatka, přes níž se němečtí vojáci snažili dostat na Ukrajinu. To ovšem představovalo zásadní překážku pro další postup legionářů na východ.

I přesto, že čs. jednotky byli v oslabení, v bitvě zvítězili a Němci byli nuceni přistoupit k příměří. Díky tomu mohly pak vlaky s legionáři volně projíždět bachmačským železničním uzlem k Celjabinsku a Penze.

Na straně československé se vyznamenal např. plk. Červinka, kpt. Kadlec nebo por. Čeček. I díky nim se ruské legie zachránily a mohly tak pokračovat na své dobrodružné cestě po Rusku.

 

Připravila: Tereza Mašková

Zdroj: Preclík Vratislav, Masaryk a bitva u Bachmače, In ČAS., časopis Masarykova demokratického hnutí, číslo 68, listopad 2005
www.vhu.cz
Fotografie: Ruské legie v bitvě u Bachmače, jež se odehrála na levobřežní Ukrajině ve dnech 8. až 13. března 1918. Foto sbírka VHÚ
Zdroj: www.vhu.cz

XII. Císařova bitva [Zpět na seznam]

Německý generál Erich Ludendorff naplánoval na jaro 1918 ofenzívu, která měla přinést kýžený průlom na západní frontě. Dříve, než dorazí vojenská posila z USA.

Připojení Američanů k západním spojencům v roce 1917 představovalo pro Němce vážné nebezpečí. Ti byli navíc stále vyčerpanější a demoralizovaní. Německé velení však doufalo v šanci vyhrát válku pomocí útoků po celé západní frontě. A právě Ludendorffova ofenzíva, známá rovněž jako Císařova bitva – Kaiserschlacht, měla tento zlom ve válce přinést.

Přes milion německých vojáků bylo připraveno jít do akce. Měřítko, v jakém byl útok veden, nemělo v historii válek obdoby. Cílem německé akce byla definitivní porážka vojsk Dohody prolomením čtyřleté nehybnosti zákopové války. Němci doufali, že využijí moment překvapení, a Brity donutí k odchodu z kontinentu. Nahrávalo jim i ruské vystoupení z války po Brestlitevském míru.

Z těchto důvodů byly v březnu, dubnu a květnu provedeny tři velké útočné akce. Žádná však vítězství nepřinesla. Němci nedokázali Brity před příchodem Američanů porazit. Německý útok tak ustrnul a bylo jasné, že válku již definitivně nemohou vyhrát.

 

Připravila: Tereza Mašková

Zdroj: dokumentarnifilmy.cz
Fotografie: Němečtí generálové Paul von Hindenburg a Erich von Ludendorff při plánování strategie, 1918
Zdroj: www.history.com

XIII. Běloruská lidová republika [Zpět na seznam]

Právo na sebeurčení, proklamované prezidentem Wilsonem a na východě bolševickým vůdcem Leninem, vyvolalo také u běloruských vlastenců touhu po vytvoření vlastního státu. Bohužel, již od samého počátku, měli Bělorusové velmi malé šance na úspěch. Před okupací navíc neměli žádný vlastní stát, a nemohli se tak později ani odvolávat na historickou státnost.

Běloruská lidová republika byla vyhlášena 25. března 1918. Ovšem většina území se v této době nacházela pod německou okupační správou. Koneckonců ani Rusové nebrali vytvoření republiky vážně. Rovněž v Brestlitevském míru bylo určeno, že většina běloruských oblastí bude po zaplacení kontribucí navrácena Rusku. To se také na konci roku 1918 stalo.

V nově vzniklém československém státě se téma BLR ve dvacátých letech objevovalo poměrně často. Bylo to hlavně díky běloruské emigraci, která se v ČSR začala usazovat již v roce 1919. Československo později podpořilo i Běloruskou národně politickou konferenci, která se uskutečnila 26. – 30. září 1921 v Obecním domě. Od podzimu 1923 pak v Praze působila exilová Rada a „vláda“ BLR.

Nicméně i přes to, že Běloruská lidová republika v pravém slova smyslu státem nebyla, svou roli v historii Běloruska sehrála. Především na konci osmdesátých a na počátku devadesátých let 20. století, kdy byla vyhlášena nezávislá Běloruská republika.

 

Připravila Tereza Mašková

Zdroj: Martina Kratochvílová, Běloruská lidová republika, diplomová práce, Praha, 2009
Fotografie: Znak Běloruské lidové republiky
Zdroj: svobodne-belorusko.wz.cz

XIV. Dubnová přísaha [Zpět na seznam]

Na jaře roku 1918 se v Obecním domě odehrála další významná událost, spojená se vznikem první Československé republiky. Ve zcela zaplněné Smetanově síni přečetl Alois Jirásek 13. dubna Přísahu národů:

„Nechtěli jsme a nechceme nežli žíti životem svobodným a samostatným, spravovati osudy své pod vlastní svrchovaností a budovati nepoutáni a volni bytí svoje, jak o to usiluje každý uvědomělý národ po všem kulturním světě. To je právo naše nejposvátnější!

Tak zde stojíme! A v pevné, nezlomné důvěře v konečné vítězství nejsvětlejších práv svých, v důvěře ve vítězství spravedlnosti, ve vítězství práva nad násilím, svobody nad porobou …, před očima vzkříšeného národa a nad hroby padlých v mohutném souzvuku všech duší svých slibujeme dnes a pro všechnu budoucnost: Zůstaneme, kde jsme stanuli! Věrni práci, věrni v zápase, věrni v utrpení, věrni až do hrobu! Vytrváme, dokud nezvítězíme! Vytrváme, až pozdravíme samostatnost svého národa!“

Zanedlouho poté byla v Obecním domě založena zásadní instituce domácího odboje – Národní výbor.

„Touto místností kráčely dějiny, zde očekávaje zhroucení Rakouska a připravujíce české osvobození, zasedal Národní výbor… zde naplnilo se slovo Komenského: „Vláda věcí tvých se k tobě navrátí, lide český.“

Tento citát, vyrytý do mramorové desky (včetně poslední věty, proslavené později v písni Marty Kubišové Modlitba pro Martu) připomíná dodnes v Českém pánském klubu Obecního domu spolu s portréty „mužů října 1918“ historickou událost českých moderních dějin.

 

Připravila Tereza Mašková

Zdroj: 13. 4. 1918 – Národní přísaha českých spisovatelů přednesená Aloisem Jiráskem v Obecním domě, 1914-1918.npmk.cz, vyhledáno 29. 3. 2018
www.rozhlas.cz, vyhledáno 29. 3. 2018
Fotografie: Smetanova síň, kolem r. 1920
Zdroj: Archiv hlavního města Prahy, sign. II 1761a

XV. Nová Evropa: Stanovisko slovanské [Zpět na seznam]

První rukopis Nové Evropy napsal Masaryk během pár týdnů v Petrohradě od září do října 1917. Od března byl na cestě do USA a domníval se, že rukopis, který v Kyjevě odevzdal, je nadobro ztracen. Proto začal pracovat na nové verzi. Změnil se i původní účel knihy. Z textu určeného především pro poučení legionářů se stalo jakési memorandum pro širší okruh čtenářů. Z těchto důvodů měla kniha vyjít ve Spojených státech.

Masaryk zde rozvíjí myšlenku, že vyvrcholením světové války se stane osamostatnění národů, které si přejí existovat v národních státech. První světovou válku prezentuje jako střet demokracie s teokracií.

V díle předestřel český národní program a zhodnotil význam světové války pro budoucnost. Zveřejnil svou myšlenku vytvořit samostatný československý stát, který by měl být rovnocennou součástí politické a sociální organizace Evropy. Mnohé z otázek zpracovaných v knize mohou být tak aktuální i v dnešní době.

Nová Evropa nakonec v sedmapadesáti bodech upřesňuje podmínky demokratického míru v rekonstruované Evropě. Sebevědomí, které z Masarykova textu vyzařuje, lze nejlépe dle editora Kesslera vystihnout autorovou větou: „…dali jsme Spojencům program: není to nadsazování, naši přátelé ve Francii, Anglii a Americe sami to doznávají“. Jaroslav Šabata v předmluvě k vydání Nové Evropy z roku 1994 dodává: „Tato věta je Masaryk sám.“ Dílo vyšlo v anglickém překladu v roce 1918 a později v německém v Berlíně roku 1922.

 

Připravila Tereza Mašková

Zdroj: T. G. Masaryk; Vojtěch Kessler (ed.), Nová Evropa. Stanovisko Slovanské, Praha, 2016.
www.mua.cas.cz

XVI. Smrt Jana Čapka [Zpět na seznam]

Jan Čapek se v roce 1917 dostal do italského zajateckého tábora, kde se stal spoluzakladatelem Československého dobrovolnického sboru. Ten měl dopomoci ke vzniku a později nasazení samostatného československého vojska v Itálii.

Na počátky vzniku dobrovolnického sboru vzpomíná italský legionář Vojtěch Hercík: „On (J. Čapek) a Havlena spolu s několika dalšími bratry nebáli se nosit červenobílé stužky a hlásit se za „dezertéry… Mohlo je to stát i život, protože mezi rakušáckými – hlavně maďarskými živly, byli notoričtí vrahové a obírači mrtvol, kteří stále Čapkovi, Havlenovi a ostatním vyhrožovali.

Každý si může představit radost bratří, když počali přijíždět čeští zajatci a mezi nimi také několik se stužkami na čapkách! Snadno pak pochopit, že ustavení revoluční organizace bylo jen otázkou času… Zajatecký živel potřeboval jen někoho, kdo by mu naznačil pravou cestu. Průkopníkem idejí nemůže být slaboch…“

Právě díky iniciátorům Havlenovi a Čapkovi byl již 17. ledna 1917 sbor založen. Nakonec byla vytvořena i samostatná čs. divize, která byla nasazena v bojích u Piavy. Bohužel, v den svých narozenin – 17. června 1918 – Jan Čapek v bojích padl. K uctění jeho památky byl 34. pěší pluk nazván plukem „Střelce Jana Čapka“.

V roce 1926 byla na domě čp. 176 v Čapkově ulici 5 v Praze odhalena bronzová pamětní deska s bustou a s textem: „Jan Čapek, vzorný Sokol, organizátor italských legií, narodil se v tomto domě 17.VI. 1876. Padl u Fossalty dne 17.VI. 1918.“ Posmrtně mu byla udělena hodnost poručíka a italská stříbrná medaile Za statečnost.

 

Připravila Tereza Mašková

Zdroj: www.vets.cz
www.vhu.cz
Fotografie: Legionář Jan Čapek, busta, Praha 4, Čapkova 5/176, Nusle
Zdroj: www.vets.cz

XVII. Mým věrným národům rakouským! [Zpět na seznam]

Národní manifest, německy Völkermanifest, byl posledním pokusem o federalizaci císařské monarchie.

„Mým věrným národům rakouským!

Od té doby, co jsem nastoupil na trůn, jest Mou nezdolnou snahou vymoci veškerým Mým národům vytoužený mír, jakož i ukázati národům rakouským cestu, na níž by bez překážek a třenic dali požehnaně rozvinouti svým národním silám a využitkovali jich úspěšně k svému duševnímu a hmotnému blahobytu.

Strašlivé zápolení světové války stálo dosud v cestě dílu míru… Nyní nutno bez váhání přikročiti k novému vybudování vlasti na jejích přirozených a tudíž nejspolehlivějších základech…

Tato nová úprava, která se nijak nedotýká celistvosti zemí svaté koruny uherské, má zabezpečiti každému jednotlivému státu národnímu jeho samostatnost; úprava tato bude však také účinně chrániti zájmy společné a uplatňovati je všude tam, kde společenství je životní potřebou jednotlivých státních útvarů…

Kéž tato naše vlast, upevněna svorností národů, které v sobě spojuje, vyjde z bouří válečných jako svaz národů svobodných. Požehnání Všemohoucího provázejž naši práci, aby velké dílo míru, jež budujeme, stalo se štěstím Mých národů.“

Veřejné prohlášení, podepsané posledním rakouským císařem Karlem I. a ministrem Maxem von Hussarekem, bylo uveřejněné 16. října 1918. O dva dny později Masaryk na manifest reagoval Washingtonskou deklarací.

 

Připravila Tereza Mašková

Zdroj: Helmut Rumpler, Das Völkermanifest: Verlag für Geschichte und Politik, Vídeň, 1966.
Fotografie: Poslední rakouský císař a král český Karel I.
Zdroj: www.moderni-dejiny.cz

XVIII. Konference utlačených národů [Zpět na seznam]

Konečnému odloučení od rakousko-uherské monarchie předcházela řada významných okamžiků, které se odehrály v prostorách Obecního domu. Již na samém počátku roku 1918 čeští a slovenští politici spolu se spisovateli vyhlásili Tříkrálovou deklaraci. V dubnu ve Smetanově síni přednesl Alois Jirásek národní přísahu československých spisovatelů. A jen o měsíc později se v Obecním domě konala konference utlačených národů Rakouska-Uherska.

Na jaře se tak v sálech Obecního domu konala část konference utlačených národů Rakouska-Uherska a jejích doprovodných akcí. Dne 15. května uspořádal například spolek Jihoslovanská omladina v Grégrově sále přednášku dr. Tresiće-Pavičiće a básníka Preradoviće. V tomto období však veřejná shromáždění v Obecním domě byla díky cenzurním zásahům a zákazům rakouského státního a policejního aparátu rušena. Dotklo se to jak květnových oslav výročí Národního divadla, tak i dalších kulturních akcí, pokud měly národně politický nebo protiválečný podtext.

Samotné městské orgány ve snaze předejít konfliktům nepovolily pod formálními záminkami v květnu 1918 např. protestní schůzi Klubu Za starou Prahu, která se měla odehrát ve Sladkovského sále, rovněž i představení Škroupovy opery Dráteník, které ve Smetanově síni měla pořádat Národní jednota severočeská, dokonce policejní zákaz postihl i dva koncerty Emy Destinnové.

Přesto se vývoj v českém prostředí nedal zastavit, a za nedlouho se v Grégrově sále    – 13. července 1918 – obnovil Národní výbor.

 

Připravila Tereza Mašková

Zdroj: Hana Svatošová / Václav Ledvinka, Město a jeho dům: Kapitoly ze stoleté historie Obecního domu hlavního města Prahy (1901-2001), Praha, 2002.
Fotografie: Obecní dům kolem roku 1921
Zdroj: Archiv hl. města Prahy, 1921, sign. XI 4994

XIX. TGM v USA [Zpět na seznam]

Poté, co byl v Brestu Litevském podepsán separátní mír mezi bolševickým Ruskem a císařským Německem, změnila se situace na východě i pro čs. legie. Z toho důvodu se prezident Masaryk rozhodl odcestovat přes Sibiř a Japonsko do Spojených států. Zde chtěl přesvědčit prezidenta W. Wilsona o transformaci habsburské monarchie do národnostně svobodného svazku autonomních států.

Dne 29. dubna 1918 dorazil do Vancouveru a již 5. května byl v Chicagu přijat jásajícím, téměř dvousettisícovým průvodem na jeho počest. V následujících týdnech se snažil přesvědčit místní Čechy a Slováky o podpoře vzniku samostatného československého státu. Nakonec se připojili i představitelé Rusínů. Věci tak dostaly rychlý spád. Po sepsání Clevelandské dohody následovala 31. května 1918 tzv. Pittsburská dohoda o společném státu.

Po celou dobu zámořského pobytu jednal budoucí prezident s diplomaty řady zemí, organizoval zpravodajství, psal do novin a měl řadu přednášek. Za oceánem měl již z dřívější doby velmi dobré styky, mimo jiné i díky manželce Charlottě, které celé „jeho věci“ dozajista pomohly.

Na konci června byl pozván, jako odborník na ruskou problematiku, do Bílého domu, kde prezidenta Wilsona přesvědčoval, že pokud nebude rozbita monarchie jako největší spojenec Německa, není možné válku vyhrát. Rovněž zde požádal o pomoc s přepravou čs. legií z Ruska do Evropy. Ovšem s plánovanou západní intervencí v občanské válce v Rusku nesouhlasil.

Na podzim pak prezident Wilson změnil své dosavadní stanovisko ohledně národnostní situace, týkající se habsburské monarchie, čímž také, skrze Washingtonskou dohodu, dopomohl ke vzniku samostatného Československa.

 

Připravila: Tereza Mašková

Zdroj: Karel Pacner: Osudové okamžiky Československa, 2012
Fotografie: První prezident Československa – Tomáš Garrigue Masaryk
Zdroj: www.lidovky.cz

XX. Čeljabinský incident [Zpět na seznam]

Legie na východě, vzniklé na začátku války z Čechů a Slováků, se měly po skončení ruské fronty přesunout do Francie. Avšak od Trockého přišel rozkaz pro jejich zdržení, neboť Němci v rámci brestlitevského míru požadovali, aby čs. legie Spojence neposilovaly.

Boje mezi bolševiky a čs. legiemi začaly v létě 1918 v Čeljabinsku, kde zůstaly stát vlaky 3. a 6. československého střeleckého pluku. Navíc u Čechoslováků vzbuzovalo nevoli, že zatímco jejich vlaky byly zdržovány, ostatní spoje s bývalými zajatci Centrálních mocností měly cestu na západ otevřenou.

V této napjaté situaci – 14. května 1918 – někdo z odjíždějících rakousko-uherských zajatců hodil mezi čs. legionáře kus železa a jednoho z nich vážně poranil. Skupinka legionářů vlak doběhla a údajného viníka na místě usmrtila. Při vyšetřování bylo zatčeno deset československých legionářů, kteří čin spáchali. O pár dní později byli svými kamarády osvobozeni.

Přibližně 45 000 příslušníků Československého armádního sboru pak během několika měsíců obsadilo v Rusku území o rozloze 1 500 000 km², které se rozkládalo kolem transsibiřské magistrály. Svými boji tak Čechoslováci pomohli nejen mocnostem Dohody, ale poskytli Masarykovi s Benešem dostatečnou politickou moc na to, aby později vzniklo samostatné Československo.

 

Připravila Tereza Mašková

Zdroj: Karel Pacner: Osudové okamžiky Československa, 2012
Fotografie: Pomník padlým legionářům v Čeljabinsku
Zdroj: www.tyden.cz vyhledáno 5.5. 2018

XXI. Pittsburská dohoda [Zpět na seznam]

Pittsburská dohoda bezprostředně navazovala na dohodu z Clevelandu. Byla podepsána 30. května 1918 T. G. Masarykem a představiteli českých a slovenských krajanských organizací v USA. Schvalovala spojení Slováků a Čechů v samostatném státě s tím, že Slovensko bude mít vlastní administrativu, sněm a soudy.

“Predstavitelia slovenských a českých organizacií ve Spoj. Štátoch, Slovenskej Ligy, Českého Národného Sdruženia, a Sväzu Českých Katolíkov, porokovali za prítomnosti predsedu Česko-Slovenskej Národ. rady, prof. Masaryka, o československej otázke a o našich posavádnych programových prejavoch a uzniesli sa nasledovne:

Schvalujeme politický program usilujúci sa o spojenie Čechov a Slovákov v samostatnom štáte z Českých Zemí a Slovenska.

Slovensko bude mať svoju vlastnú administratívu, svoj snem a svoje súdy.

Slovenčina bude úradným jazykom v škole, v úrade a vo verejnom živote vôbec.

Česko-slovenský štát bude republikou, jeho Konštitucia bude demokratická.

Organisácia spolupráce Čechov a Slovákov ve Spoj. Štátoch bude podlǎ potreby a meniacej sa situácie, pri spoločnom dorozumení, prehľbená a upravená. Podrobné ustanovenia o zariadení česko-slovenského štátu ponechávajú sa osvobodeným Čechom a Slovákom a ich právoplatným predstavitelǒm.”

 

Připravila Tereza Mašková  

Zdroj: Dokumenty k dějinám ČSR, I., Praha 1968, s. 24-25. 
Fotografie: Pittsburská dohoda z 30. května 1918
Zdroj: is.muni.cz  vyhledáno 14. 5. 2018

XXII. Bitva u Lipjag [Zpět na seznam]

Podepsáním separátního míru bylo rozhodnuto, že čs. legionáři budou odesláni na východ. V polovině května byly jednotky rozmístěny po celé délce magistrály a bylo zapotřebí je co nejdříve spojit. V nejhorší situaci se nacházelo zhruba šest tisíc legionářů, kteří zůstali odříznutí u Penzy.

Dne 28. 5. 1918 obsadili legionáři Penzu a o tři dny později dobyli významný Alexandrovský most přes Volhu. Další překážka nastala u Samary, kde se nepodařilo s místním velitelstvím vyjednat průchod jednotek, ale naopak měly být zadrženy u opevněné stanice Lipjagy. Navíc touto dobou se již blížily sovětské jednotky, které bez problému přešly Alexandrovský most, který za sebou legionáři nechali nepoškozený, což se později také ukázalo jako chyba. Legionáři se tak ocitli v obklíčení. Na jedné straně trati se rozkládaly bažiny a na opačné zákopy se sovětskými kulomety. V této obtížné situaci velitel Stanislav Čeček rozhodl, že nepřátele je nutné obejít a zaútočit na ně zezadu. Stalo se tak 4. 6. 1918. Akce nakonec proběhla úspěšně. Sověti byli nuceni utéct přes bažiny a cesta do Samary byla volná.

Penzenské skupině se také podařilo spojit se na trati se svými kolegy, kteří mezitím již ovládli celou magistrálu a dokázali zabránit i odvozu zajatců ústředních mocností zpět na západní frontu.

Sovětské ztráty byly značné. Ze 4000 rudoarmějců, kteří u Lipjag bojovali proti čs. legionářům se značnou převahou, jich v boji padlo 1500, 300 se utopilo v bažinách a 2000 vojáků bylo zajato. V tomto důsledku měl také jeden z rudoarmějců prohlásit, že je „lepší bojovat s čertem, než s Čechy“.

 

Připravila Tereza Mašková

Zdroj: Jitka Lenková, Václav Pavlík: Nejdůležitější bitvy našich dějin, Alpress 2007
Fotografie: Schéma bitvy u Lipjag

XXIII. Bitva na Piavě [Zpět na seznam]

Na podzim 1918 se v severní Itálii odehrála jedna z největších sérií bitev první světové války, která vyvrcholila střetem na řece Piavě. Proti sobě tehdy stáli čs. legionáři, ale také jejich krajané – na straně císaře.

V letech 1915 až 1917 se odehrávaly boje na italské frontě jak v oblasti kolem řeky Soči, tak ve vysokohorských prostorech Alp, kde vojska v nepřístupných skalách trpěla hlady i počasím. Na konci října a začátkem listopadu 1917 se uskutečnila bitva u Caporetta, která skončila porážkou italského vojska. To bylo donuceno stáhnout se za řeku Piavu, kde se bojovalo až do konce války.

V bitvě na řece Piavě proti sobě bojovali rakousko-uherští a němečtí vojáci na straně jedné a italské jednotky, podpořené Spojenci a čs. legionáři, na straně druhé. Boje se odehrávaly od listopadu 1917 až do počátku listopadu 1918. 

Italům se společně se Spojenci podařilo zastavit ofenzívu rakouských vojsk a od poloviny roku 1918 se zapojily i československé jednotky, které se nakonec také přeměnily v armádní sbor.

Součástí severoitalských operací byly i boje v alpských horách. „Za každého zajatého Čechoslováka slibovali rakouští velitelé vojákům domovenku a příplatek 1000 korun,“ tvrdí badatel Jaroslav Karas. Na frontách první světové války se českoslovenští vojáci mnohokrát postavili proti sobě. Na jedné straně stáli muži v uniformách císařské monarchie a na straně druhé čs. legionáři. Bylo tomu tak i v bitvách na slavné Piavě, kde za císaře bojovalo několik desítek tisíc Čechů. Stopy po první světové válce jsou tam dodnes patrné a o hroby padlých je s úctou pečováno.

 

Připravila Tereza Mašková

Zdroj: www.ceskatelevize.cz
Josef Fučík. Piava 1918. Praha, 2001.
Fotografie: Hrob padlých v boji v severní Itálii
Zdroj: www.ceskatelevize.cz

XXIV. Szent István [Zpět na seznam]

Pravděpodobně nejznámějším vrakem válečné lodi z první světové války, který dodnes leží na dně Jadranského moře, je rakousko-uherská bitevní loď S.M.S. Szent István. Loď potopili Italové v létě 1918.

Na počátku roku nebyla situace na Jadranu pro monarchii zvlášť příznivá. Lodě spojeneckých sil uzavřely Otrantskou úžinu a bránily tak nepřátelským lodím v proplutí do Středozemního moře. Proto se kontradmirál Nicolaus Horthy rozhodl vyslat do Otrantské úžiny veškeré námořní síly, které měl k dispozici, a blokádu úžiny prolomit. Osud lodi Szent István však byl tragický.

Večer 9. června dopluly dvě italské torpédovky přibližně 25 námořních mil jihozápadně od ostrova Premuda. Na laně za sebou vlekly dva malé torpédové čluny MAS 15 a MAS 21. Velitelem tohoto malého svazu a zároveň člunu MAS 15 byl kapitán Luigi Rizzo. Rizzo proplul plnou rychlostí mezi doprovodem bitevních lodí, zamířil na první z nich a vypustil torpéda. Následovala ohlušující exploze. Obě torpéda zasáhla Szent István na pravoboku v prostoru strojoven. Smrtelně zasažená loď začala nabírat vodu a naklánět se na pravobok. Boj o záchranu bitevní lodi trval až do ranních hodin, kdy se převrhla kýlem vzhůru a potopila se.

Zajímavostí je, že tragédie byla nafilmována z druhé lodi a film byl později promítán v kinech na podporu válečných vysloužilců. První potápěči navštívili vrak Szent Istvána až v roce 1974. V té době se natáčel TV seriál „Tajemství Jadranu“ a potápěč Petar Dragonovič jako první pořídil podvodní snímky. Vrak lodi Szent István je dnes veden jako kulturní památka a potápět se lze pouze se speciálním povolením od chorvatského ministerstva.

 

Připravila Tereza Mašková

Zdroj: bismarck.webz.cz
Fotografie: Rakousko-uherská bitevní loď S.M.S. Szent István
Zdroj: bismarck.webz.cz vyhledáno 3. 6. 2018

XXV. Uznání Československé národní rady Francií [Zpět na seznam]

Zřízení čs. legií představovalo významný úspěch na poli československého zahraničního odboje. Od jara 1918, kdy dohodové mocnosti postupně upouštěly od svého příznivého postoje ohledně státního zřízení v monarchii, začala Československá národní rada usilovat o uznání samostatnosti budoucího Československa.

Na půdě evropské diplomacie vedl jednání s jednotlivými spojeneckými státy dr. E. Beneš – za spolupráce M. R. Štefánika. Benešovo politické jednání s francouzskou vládou, které započalo koncem května 1918, nakonec dospělo k úspěšnému zakončení.

Dne 29. června zaslal francouzský ministr zahraničí S. Pichon prohlášení tajemníkovi čs. národní rady E. Benešovi o uznání „práva národa československého na samostatnost“.

“Pane generální tajemníku!

Ve chvíli, kdy 21. pluk střelecký – první to jednotka samostatné armády československé ve Francii – přijav svůj prapor, se chystá opustiti své tábory a obsaditi svůj úsek frontový uprostřed svých francouzských bratří ve zbrani, vláda Republiky, jsouc svědkyní Vašeho úsilí a Vaši oddanosti k věci Spojenců, považuje za spravedlivé a nutné prohlásiti práva Vašeho národa na samostatnost a uznati veřejně a oficielně Československou Národní Radu jako nejvyšší orgány spravující veškery zájmy národa a jako první základ příští vlády Československé. …

Račte přijmouti, pane generální tajemníku, výraz mé hluboké úcty

S. Pichon.“

 

Připravila Tereza Mašková

Zdroj: Oficiální uznání Československé národní rady Francií, In Dokumenty moderní doby, Praha 1978, s. 104-105.
Fotografie: Dr. Edvard Beneš, v roce 1918 jako generální tajemník Československé národní rady
Zdroj: Česká televize, Edvard Beneš – tragédie politika, vyhledáno 8. 6. 2018

XXVI. Obnovení Národního výboru [Zpět na seznam]

Národní výbor československý byl orgánem československé politické reprezentace a vznikl přetvořením Národního výboru. Jeho úkolem byla příprava pozdějšího převzetí státní moci a vypracování zákonů nového státu.

Politický vývoj spěl k vyústění, jehož klíčovým dějištěm se opět staly prostory Obecního domu. V Grégrově sále byl 13. července 1918 obnoven osmatřicetičlenný Národní výbor jako řídící orgán české národně emancipační politiky.

Představitelé Národního výboru – „muži 28. října“ – vyhlásili v Praze samostatný československý stát a rovněž slavnostně přijali první „Zákon ze dne 28. října 1918 o zřízení samostatného státu československého“.

Dne 14. listopadu 1918 bylo z Národního výboru vytvořeno Revoluční národní shromáždění, které předalo výkonnou moc první československé vládě Karla Kramáře. Ta převzala vládu od Prozatímní československé vlády, kterou 14. října v Paříži uznaly také západní mocnosti.

 

Připravila Tereza Mašková

Zdroj: Hana Svatošová / Václav Ledvinka, Město a jeho dům: Kapitoly ze stoleté historie Obecního domu hlavního města Prahy (1901-2001), Praha, 2002, s. 233.
Fotografie: Grégrův sál
Zdroj: Obecní dům v Praze/ Historie a Rekonstrukce, Enigma, Praha, 1997, s. 40.

XXVII. Druhá bitva na řece Marně [Zpět na seznam]

Druhá bitva na řece Marně byla poslední velkou bitvou na západní frontě v první světové válce. Bitvy se účastnily armády Francie, Spojených států, Spojeného království a Itálie proti německé armádě císaře Viléma II.

V polovině roku 1918 vládlo na frontách velké vyčerpání. V tu dobu na tom byly dohodové mocnosti lépe, neboť jejich řady doplnili američtí vojáci. Německý generál Erich Ludendorff ovšem stále doufal ve vítězství, a proto naplánoval další ofenzívu. Navíc po uzavření Brestlitevského míru posílil své jednotky přemístěním vojáků z východu.

Dne 15. července začal útok, který ale vůbec nevyšel. Francouzi byli včas informováni a ještě před zahájením dělostřelecké přípravy se ze svých pozic stáhli.  O dva dny později tak Ludendorff přikázal ofenzívu zastavit. Prudký spojenecký protiútok s nasazením tanků donutil Němce k ústupu.

Dne 8. srpna zaútočili také nečekaně Britové u Amiensu. Obrana se zhroutila a bylo zajato na 60 tisíc Němců. Tehdy do historie vešla Ludendorffova věta, ve které prohlásil, že se jedná o černý den německé armády.

 

Připravila Tereza Mašková

Zdroj: www.firstworldwar.com
Fotografie: Bitva na řece Marně 1914-1918
Zdroj: www.lamarne14-18.com, vyhledáno 21. 6. 2018

XXVIII. Smrt Mikuláše II. [Zpět na seznam]

„Nejsem připraven být carem, nikdy jsem nechtěl se jím stát. Co se mnou bude, co bude s Ruskem?“

Zavraždění carské rodiny se odehrálo v noci ze 16. na 17. července roku 1918 v Jekatěrinburgu – ve sklepě Ipaťjevova domu.

V noci byla carská rodina probuzena a několik ozbrojených mužů jim přikázalo, aby se oblékli a shromáždili v suterénu. Nic netušící rodina vešla do místnosti. Velitel Jurovskij se postavil před cara a přečetl mu rozsudek smrti. „Vaši příbuzní pokusili se vás zachránit, ale nezdařilo se jim to a my jsme nuceni vás zastřelit,“ car se podíval na rodinu, poté znovu na velitele s otázkou: „Cože? Cože?“. Zaskočený Mikuláš neměl čas zareagovat a Jurovskij ho na místě zastřelil. Potom začali střílet i ostatní muži. Carevna a nejstarší dcera Olga zemřeli okamžitě, s nimi i rodinný doktor a dva členové doprovodu. Vrazi byli chvíli překvapeni tím, že kulky neusmrtily tři sestry, mladého careviče a komornou. Nakonec museli použít bajonety. Jako poslední zemřely Marie, Taťána a nejmladší dcera Anastázie.

Mrtvé poté odvezli k nedaleké šachtě Čtyř bratří. Nicméně předtím ještě stihli mrtvá těla svléknout, tím se vyjasnilo, proč byly zpočátku střely neúčinné. Dívky měly v korzetech a spodním prádle zašity řadu drahocenných kamenů.

Ještě během noci stihla vražedná skupina mužů místo činu uklidit a rozdělit si nakradené cennosti. Poté mohl Jurovskij telegrafovat do Moskvy, že byl úkol splněn.

 

Připravila Tereza Mašková

Zdroj: Veronika Kateřina Nováková, Smrt cara Mikuláše II. a její odraz v soudobém českém prostředí, Bakalářská práce, Praha 2014
www.reflex.cz, vyhledáno 8. 7. 2018
Fotografie: Carská rodina, zleva: Olga, Marie, Mikuláš, Alexandra, Anastázie, Alexej a Taťána, 1913
Zdroj: zpravy.idnes.cz, vyhledáno 8. 7. 2018 

XXIX. Max Hussarek von Heinlein [Zpět na seznam]

Maximilián Hussarek svobodný pán von Heinlein byl předposledním předsedou vlády předlitavské části monarchie.

Hussarkova předlitavská vláda úřadovala od července do října 1918. Vláda nastoupila v komplikované době, kdy se rakouská situace – na poli vojenském i diplomatickém – rychlým tempem zhoršovala. Neněmecké národy v tu dobu žádaly buď federalizaci monarchie nebo samostatné národní státy. Výraznější změny však Hussarek provést nemohl, neboť Vídeň byla pod vlivem Německé říše. Navíc dohodové mocnosti mezitím uznaly československou exilovou vládu a čeští představitelé dali jasně najevo, že se o české otázce bude nadále rozhodovat na mezinárodní politické scéně, nikoliv v rámci Předlitavska. Podobně vystupovaly i další Jihoslované. Monarchie se nakonec obrátila na prezidenta Wilsona s prosbou o zahájení jednání ohledně příměří.

Dalším cílem Hussarkových snah bylo dosáhnout rozdělení Předlitavska na čtyři království – české, ilyrské, haličské a Vnitřní Rakousy. Situace však postrádala řešení, neboť Češi rozdělení Čech odmítali. Hussarkovy snahy o sjednocení Jihoslovanů byly nakonec odmítnuty uherskou stranou, což vyústilo v demisi jeho vlády.

Dne 25. října 1918 se ustavila nová vláda Heinricha Lammasche, která byla poslední předlitavskou vládou.

 

Připravila Tereza Mašková

Zdroj: Otto Urban, Česká společnost 1848-1918. Praha, 1982
Fotografie: Maximilián Hussarek svobodný pán von Heinlein
Zdroj: austria-forum.org, vyhledáno 12. 7. 2018

XXX. Bitva u Zborova [Zpět na seznam]

Slavná bitva u Zborova dodnes vzbuzuje údiv, ale také pohnuté emoce. Nebyla jen obyčejnou bitvou první světové války. Dle Masarykova názoru tím vznikly základy legionářské tradice. Bitva se rovněž zasloužila o vznik československé zahraniční armády, tím přispěla ke vzniku samostatného Československa.

„Těžké granáty dopadají kolem, ale pro nás neexistují,“ zapsal si jeden z poručíků. Všichni předpokládali vítězství armády Ústředních mocností. Nevycvičená československá brigáda byla značně podceňovaná, ale nakonec po boku Rusů podala hrdinský výkon. Ve vítězném boji u městečka Zborov – na ukrajinské Haliči – proti sobě nestály jen nepřátelské armády, ale také přátelé a rodinní příslušníci.

Na události zavzpomínal – tehdy ještě poručík – pozdější generál Karel Kutlvašr: „Padlí leželi v zákopech i na nich. Jeden náš padlý, jak jsem jej v rychlosti spatřil, se mi zdál povědomým. Až po 14 dnech jsem si uvědomil, že to byl můj bratr František z druhé roty…“

„Všichni zvedají ruce a hejtman se mě ptá, odkud jsem. Já odpovím, že z Prahy. Na to on, že z Plzně. Nabízí mi cigarety, šikovatel láhev rumu, ale my máme naspěch. Ukazuji mu dozadu, do Ruska.“

„Nikdy v životě nezapomenu na to, čeho jsem byl svědkem. Když jsme zajímali vojáky 75. jindřichohradeckého pěšího pluku, většinou Čechy, dal se jeden na útěk. Volali na něho, ale on se nezastavil. Byl zabit. Ten, který po něm střelil, šel se na mrtvého podívat. Byl to jeho syn,“ líčí legionář Augustin Machala v knize Zborov 1917-2007.

 

Připravila Tereza Mašková

Fotografie: Zákopy u Zborova, Bildarchiv ÖNB
Zdroj: Bildarchiv ÖNB, www.rozhlas.cz, vyhledáno 16. 7. 2018

XXXI. Bitva na Bajkalském jezeře [Zpět na seznam]

Jednou ze slavných bitev našich legionářů byla jediná námořní bitva svedená československou námořní flotilou.

V srpnu roku 1918 čs. legionáři pod velením plukovníka Gajdy bojovali o horské soutěsky kolem Bajkalského jezera. Ty byly velmi dobře chráněné a Gajdu znepokojovalo, že Bajkal je plně ovládán sovětskými loděmi, což ohrožovalo týl čs. jednotek. Legionáři při obsazování bajkalských přístavů získali parníky Sibirjak, Burjat a Fedosia, které vyzbrojily a použily k výsadku proti nepříteli.

Dne 15. srpna čs. loďstvo vyplulo z Listvjanky a druhý den dopluli před přístav v Mysové. Sověti se domnívali, že jde o lodě, které jim vezou proviant, což legionářům umožnilo přiblížit se až k přístavu. V tu chvíli již Sovětům došlo, že se jedná o nepřítele. Ledoborec Bajkal umístěný v přístavu se chystal zahájit palbu, ale legionáři byli rychlejší – zahájili palbu, jak na Bajkal, tak i na přístav. Bajkal byl potopen přesnou ranou z vlečné lodi parníku Sibirjak a na nádraží v Mysové propukl zmatek. Nádraží i přístav skončily v plamenech. Další cesta již probíhala bez problému a legionáři se bezpečně vrátili do Listveničné.

Po půlhodině odstřelování přijel obrněný vlak, ze kterého byla použita děla, která zahájila na čs. lodě palbu. Vzhledem k tomu, že legionáři svůj úkol splnili, rozhodli se odplout. Cestou zpět potkali druhou nepřátelskou loď – ledoborec Angara. Ta se boji raději vyhnula, ovšem po několika dnech i tu legionáři obsadili.

 

Připravila Tereza Mašková

Zdroj: jansik.blog.idnes.cz, vyhledáno 27. 7. 2018
Preclík Vratislav: T. G. M. a jeho legionáři právě před sto lety, in ČAS., časopis Masarykova demokratického hnutí, číslo 116, str.
Fotografie: Obrněný legionářský vlak

XXXII. Oficiální uznání Československé národní rady Velkou Británií [Zpět na seznam]

Dne 3. června 1918 vydala vláda Velké Británie oficiální deklaraci z 9. srpna 1918, ve které uznala Československou národní radu za představitele „československých národních zájmů“. Výsledkem této deklarace byla smlouva mezi anglickou vládou a ČSNR ze 3. září́ 1918, která uznávala právo ČSNR účastnit se spojeneckých konferencí a souhlasila se jmenováním čs. diplomatického zástupce v Londýně.

„Od samého počátku války Československý Národ postavil se na odpor proti společnému nepříteli všemi prostředky, jež byly v jeho moci. Čechoslováci postavili značně velikou armádu, bojující́ na třech různých bojištích, která́ se pokusila v Rusku a Sibiři zastaviti německou invazi.

Vzhledem k tomuto úsilí po dosažení́ samostatnosti Velká Británie považuje Čechoslováky za národ spojenecký a uznává́ tři československé armády jakožto jednotnou armádu spojeneckou a válku vedoucí, stojící v pravidelné válce proti Rakousku-Uhersku a Německu. Velká Británie rovněž uznává právo Československé Národní Rady, jakožto nejvyššího orgánu československých národních zájmů a jakožto nynějšího představitele budoucí československé vlády, vykonávati nejvyšší autoritu nad touto spojeneckou armádou.“

J. A. Balfour

 

Připravila Tereza Mašková

Zdroj: Oficiální uznání Československé národní rady Velkou Británií, In Dokumenty k dějinám ČSR, I., Praha 1968, s. 105-106.
Fotografie: Československá národní rada
Zdroj: slideplayer.cz, vyhledáno 28. 7. 2018

XXXIII. Bitva o Kazaň [Zpět na seznam]

Čechoslovákům se cesta ke Kazani otevřela po dobytí Simbirsku. K útoku na Kazaň byla zformována říční flotila z ukořistěných lodí, které byly vyzbrojeny kulomety a děly. Útoku se vedle legionářů účastnily také oddíly národní armády generála Kappela a zhruba 250 srbských vojáků, kteří byli zajati před Kazaní a dobrovolně se přidali na stranu legionářů. Město bylo dobyto 7. srpna 1918. Ukořistěny byly stovky kulometů a děl, sto nákladních lodí, množství zásob i válečného materiálu a ruský státní poklad, který byl legionáři předán ruské nebolševické vládě.

Po dobytí Kazaně se jednotky generála Kappela stáhly zpět do Simbirsku. Obrana města tak zůstala na legionářích a Srbech. Po celý následující měsíc probíhaly v okolí Kazaně dlouhé a tvrdé boje. Čechoslováci na obranu zůstali sami díky nedostatečnému zájmu místních obyvatel. Ti svou podporu projevovali spíše finančně či slovním povzbuzením. Na frontu poslali jen velice málo vojáků, kteří neměli ani vojenské zkušenosti. Ke konci bojů propukly navíc vzpoury místních obyvatel a na jejich potlačení bylo třeba dalších sil – ty už ale nezbývaly. Vzhledem k početní převaze bolševických oddílů a nedostatečnému zásobování byla frontová linie postupně zkracována až nakonec – v noci z 9. na 10. září 1918 – Čechoslováci město vyklidili.

Pád Kazaně byl první velkou porážkou legionářů a město se nakonec stalo dějištěm jedněch z nejkrvavějších bojů na Povolžské frontě.

 

Připravila Tereza Mašková

Zdroj: www.legiefilm.cz, vyhledáno 6. 8. 2018
Fotografie: Čs. legionáři v Simbirsku s ukořistěnými děly po dobytí města, 1918
Zdroj: www.valka.cz, vyhledáno 6. 8. 2018

XXXIV. Bitva u Doss Alto [Zpět na seznam]

Jedna z nejvýznamnějších bitev čs. legionářů v Itálii proběhla u vrcholku Doss Alto.

Československé dobrovolnické jednotky zformovaly na italském území během léta 1918 6. československou divizi. V srpnu 1918 se tato divize přemístila na frontu, kde zaujala pozici v sektoru dlouhém asi 20 kilometrů mezi jezerem Lago di Garda a řekou Adiží. Cílem bylo střežit vrcholek Doss Alto.

Dne 21. září 1918 se rakouské znepřátelené oddíly, které byly ve značné převaze, pokusily o dobytí italského opěrného bodu a jejich chuť po vítězství se zvyšovala s vědomím, že vrchol brání právě Čechoslováci – ti byli automaticky bráni jako zrádci monarchie. Rakouský útok začal ráno silnou dělostřeleckou palbou, která směřovala především do legionářských pozic. Poté následoval útok na vrcholek Doss Alto. Hlavní tíhu obrany nesl 33. československý střelecký pluk, kterému se až po posílení zálohami v odpoledních hodinách podařilo úspěšně donutit nepřítele k útěku a pozice tak ubránit.

Italský tisk poté na předních stránkách oslavoval úspěch Čechoslováků v boji na Doss Altu. Zpráva vrchního velitele italské armády ze dne 22. září 1918 uvádí: „Neochvějné oddíly 6. československé divize, které hájily pozici na výšině 703, se bránily s obdivuhodnou chrabrostí…“

V bitvě proti výrazné přesile padlo 7 čs. legionářů, 31 jich bylo zraněno, 4 byli zajati a následně popraveni v Arcu. Rakouské ztráty byly několikanásobně vyšší.

V okolí vrcholu se dodnes nacházejí výrazné pozůstatky zákopů a tunelů vyhloubených nejprve italskými vojáky a později československými legionáři.

 

Připravila Tereza Feltlová

Zdroj: V boj! Obrázková kronika československého revolučního hnutí v Itálii 1915-1918, Praha, 1927
Pichlík Karel, Klípa Bohumír, Zabloudilová Jitka – Českoslovenští legionáři (1914-1920), Praha, 1996
Fotografie: Památní deska na mohyle bitvy u Lipan
Zdroj: cestovani.idnes.cz, vyhledáno 19. 8. 2018

XXXV. Prozatímní československá vláda [Zpět na seznam]

Prozatímní československá vláda byla ve funkci od 14. října do 14. listopadu 1918.

Na začátku října 1918 odstoupili čeští poslanci říšské rady ze svých funkcí, neboť monarchie již dál nemohla pokračovat ve válce a její rozpad byl pouze otázkou času. Poslanci tak oznámili, že je potřeba jednat s Československou národní radou.

Prozatímní československá vláda byla vyhlášena Edvardem Benešem a Aloisem Rašínem 14. října 1918 v Paříži. Po tomto aktu se tajemník Československé národní rady dr. Edvard Beneš nechal slyšet, že se tato vláda ustavila jako prozatímní, a to v čele s předsedou Tomášem Garrigueem Masarykem.

Vláda působila pouze do 14. listopadu 1918, kdy bylo z Národního výboru československého vytvořeno Revoluční národní shromáždění, které zvolilo T. G. Masaryka prvním prezidentem Československa. Současně národní shromáždění předalo výkonnou moc první československé vládě Karla Kramáře, jmenované ještě téhož dne.

 

Připravila Tereza Feltlová

Zdroj: Pavel Ešpandr, Bakalářská práce – Ústavní vývoj od roku 1848 do roku 1918 na našem území, Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Katedra dějin státu a práva, 2007
is.muni.cz, vyhledáno 25. 8. 2018
Fotografie: T.G. Masaryk a Alois Rašín, 1922
Zdroj: ct24.ceskatelevize.cz, vyhledáno 25. 8. 2018

XXXVI. Generální stávka [Zpět na seznam]

Připravovaná generální stávka na protest proti vývozu potravin ze země se měla podle plánu Socialistické rady rozšířit v protesty, při nichž by socialističtí předáci vyhlásili samostatnou Československou republiku. Pražské vojenské velitelství to ovšem nehodlalo dopustit.

Teprve až k večeru se – 13. října 1918 – o připravované politické akci dozvěděli také nesocialističtí členové Národního výboru. Rašín a ostatní členové občanských stran byli úmyslem socialistů přeměnit předem dohodnutou stávku ve vyhlášení samostatné republiky zděšeni. Domnívali se, že se jedná o předčasný pokus levice dopomoci si v novém státě k výsadnímu postavení. Navíc se cítili být podvedeni socialistickými členy, kteří jednali mimo autoritu Národního výboru. V neposlední řadě byl potencionálním neúspěchem celé akce ohrožen i do té doby plánovaný vývoj k dosažení samostatnosti v okamžiku zhroucení monarchie.

Pozdější prohlášení Národního výboru, ale především masivní přítomnost vojska v ulicích způsobily, že nakonec k žádnému konfliktu v Praze nedošlo. Ve vypjaté situaci i mnozí ze socialistických radikálů pochopili možné důsledky své akce a Národnímu výboru se tak nakonec podřídili.

Přestože k vyhlášení samostatnosti v Praze 14. října nedošlo, samotná generální stávka proběhla poměrně úspěšně. Jen v pražských průmyslových podnicích se jí účastnilo na 35 tisíc dělníků.

 

Připravila Tereza Feltlová

Zdroj: www.ceskenoviny.cz, vyhledáno 31. 8. 2018
Fotografie: Obecní dům – sídlo Českého národního výboru, 1921
Zdroj: Archiv hlavního města Prahy, signatura II. 1192

XXXVII. Proklamace všeho pracujícího lidu [Zpět na seznam]

„Nejistá budoucnost vedla rakouskou vládu k drancování některých jejich částí. Z českých zemí začala vyvážet železniční vagóny, uhlí a obilí. Národní výbor se tomu snažil zabránit a svěřil akci k zastavení vývozu potravin Socialistické radě.“

Ta se rozhodla uspořádat 14. října v českých zemích generální stávku. Ovšem šestičlenný stá́vkový́ výbor přepracoval původní́ proklamaci, čímž se snažil celou akci přeměnit v masové politické vystoupení – např. původní termín „stát československý“ byl nahrazen „Republikou československou“. Nakonec díky zásahu dr. Rašína k slavnostnímu provolání republiky nedošlo a demonstrace tak proběhly podle původního scénáře.

„Statisíce pracujícího lidu českého ve všech českých krajích vznášíme dnes nejslavnější protest proti vývozu potravin a uhlí, proti pustošení našich zemí, proti vraždě národa.

Čtyři strašná léta utrpení jsou dovršena. … Doba se naplnila. Shodili jsme již okovy poddaných a rabů. Povstali jsme k samostatnosti. …

Každé nové násilí proti nám bude znovu obžalobou naší před tribunálem mezinárodním… Věc ta již slavně zvítězila, a běda těm, kdož by se odvážili zadržovati vzkříšený národ na slavném pochodě k nové budoucnosti!“

 

Připravila Tereza Feltlová

Zdroj: Proklamace všeho pracujícího lidu v národě československém ze 14. října 1918, In Dokumenty k dějinám ČSR, I., Praha 1968, s. 105-106.
Fotografie: Proklamace všeho pracujícího lidu v národě československém ze 14. října 1918, tištěný protest proti vývozu potravin a uhlí z republiky
Zdroj: www.burda-auction.com, vyhledáno 4. 9. 2018

XXXVIII. Washingtonská deklarace [Zpět na seznam]

Prohlášení nezávislosti československého národa, nebo také Washingtonská deklarace byla sepsána T. G. Masarykem ve Washingtonu, 17. října předána americké vládě a o den později vydána v Paříži. Deklarace požadovala spojení Čechů a Slováků v jednom nezávislém státě, formulovala zásady občanských svobod, vnitřní i zahraniční politiky a státní systém budoucího Československa.

„Československý stát má býti republikou. V ustavičné́ snaze o pokrok zaručí úplnou svobodu svědomí, náboženství a vědy, literatury a umění, řeči, tisku, práva shromažďovacího a petičního. Církev má býti oddělena od státu.

Naše demokracie bude spočívati na všeobecném právu hlasovacím. Ženy budou postaveny na roveň mužům sociálně, politicky a kulturně. Práva menšiny budou chráněna poměrným zastoupením, národnostní menšiny budou požívati rovných práv. Vláda bude mít formu parlamentní a bude uznávati zásady iniciativy a referenda. Stálé vojsko bude nahrazeno milicí.

Československý národ provede dalekosáhlé sociání a hospodářské reformy. Velkostatky budou vyvlastněny pro domácí kolonisaci, šlechtické výsady budou zrušeny.

Náš národ převezme svou část rakousko-uherského předválečného státního dluhu, dluhy z této války přenecháme těm, kdo je učinili.

Ve své zahraniční politice přijme československý národ svůj plný díl odpovědnosti za reorganisaci východní Evropy. Přiijímá plně demokratický a sociální princip národnostní a souhlasí s naukou, že všecky úmluvy a smlouvy mají býti vyjednány otevřeně a upřímně bez tajné diplomacie.

Naše ústava postará se o zdatnou, rozumnou a spravedlivou vládu, která vyloučí́ jakékoli zvláštní výsady a znemožní třídní zákonodárství.

Demokracie porazila theokratickou autokracii. Militarism je překonán; demokracie zvítězila. Na základě demokracie lidstvo bude reorganisováno. Mocnosti temnoty sloužily vítězství světla; vytoužený věk humanity svítá. Věříme v demokracii, věříme ve svobodu a ve svobodu vždy větší a větší.“

 

Připravila Tereza Feltlová

Zdroj: Washingtonská deklarace, In Dokumenty a materiály ke studiu národních dějin v letech 1848–1918, Brno 2010, s. 109-110.
Fotografie: Prohlášení nezávislosti československého národa, ze dne 18. října 1918 – Washingtonská deklarace, podepsán profesor T. G. Masaryk – ministerský předseda a ministr financí, generál dr. M. R. Štefánik – ministr národní́ obrany a dr. Edvard Beneš – ministr zahraničních záležitostí́ a vnitra
Zdroj: csecho.eu, vyhledáno 14. 9. 2018

XXXIX. Odpověď prezidenta Wilsona [Zpět na seznam]

Po oficiálním vydání Masarykovy Washingtonské deklarace vznikla odpověď prezidenta Wilsona na žádost Rakouska-Uherska o příměří. Základem jednání mělo být 14 bodů prezidenta Wilsona z 8. ledna 1918. Ovšem situace v mezinárodní politice se mezitím změnila a prezident USA dle toho taky jednal – Dohoda tou dobou již nepochybovala o svém konečném vítězství. Odpověď americké vlády se stala triumfem československé otázky a zároveň představovala konec pro monarchii.

„Pane!

…Mám nyní presidentův rozkaz, abych Vás požádal, abyste byl tak laskav a prostřednictvím své vlády odevzdal c. a k. vládě tuto odpověď:

President považuje za svou povinnost oznámiti vládě rakousko-uherské, že se nemůže zabývati předloženým návrhem této vlády, protože od jeho poselství ze dne 8. ledna nastaly jisté události největšího významu, jež nutně změnily kompetenci a odpovědnost vlády Spojených států…

President není tedy již s to, aby uznal pouhou „autonomii“ těchto národů za podklad míru, nýbrž je nucen trvati na tom, že ony, a nikoli on mají býti soudci nad tím, která akce vlády rakousko-uherské uspokojí aspirace a mínění národů o jejich právech a jejich určení jakožto členů rodiny národů.

Přijmětež, pane, opětné ujištění o mé nejvyšší úctě.“

Robert Lansing,

státní sekretář

 

Připravila Tereza Feltlová

Zdroj: Odpověď prezidenta Wilsona na rakousko-uherskou žádost o příměří a mír, In Dokumenty a materiály ke studiu národních dějin v letech 1848–1918, Brno 2010, s. 110-111.
Fotografie: Woodrow Wilson, prezident USA – 1913-1921
Zdroj: ct24.ceskatelevize.cz, vyhledáno 19. 9. 2018

XL. Bitva u Terronu [Zpět na seznam]

I přesto, že čs. legie ve Francii nejsou v současné době tak proslulé jako ty v Rusku, svou významnou roli sehrála v první světové válce také bitva u Terronu, která svým dílem přispěla k rozpadu německých jednotek na západní frontě.

Dne 18. října v ranních hodinách začal útok, díky kterému se o dva dny později 21. pěšímu pluku podařilo obsadit vesnici Terron-sur-Aisne. Další postup mohl pro německou armádu představovat velký problém, proto Němci za každou cenu museli své spojence dostat zpět za řeku. Německé jednotky nakonec podnikly tři protiútoky – s pomocí yperitových granátů – vůči kterým se Čechoslováci výtečně bránili, nicméně při třetím útoku byli vytlačeni. Do bojů nakonec zasáhl také II. prapor 21. pěšího pluku a německé jednotky se podařilo zahnat dříve, než stihly dobyté území znovu obsadit.

Ostatní československé pluky byly rovněž úspěšné – 22. pěší pluk vedl těžké boje u vesnice Chestres – kde se podařilo obsadit německé pozice a donutit Němce k povolání záloh. Výkon československých legionářů byl později hodnocen velmi kladně a vyzdvihl ho i velitel 4. francouzské armády generál Goutaud.

Svým nasazením i počtem obětí se boje v trojúhelníku Vouziers–Chestres–Terron vyrovnaly bitvě u Zborova, i když i nadále zůstávají v jejím stínu. Bitva u Terronu a na předmostí u Vouziers se navíc stala jednou z posledních bitev 1. světové války.

 

Připravila Tereza Feltlová

Zdroj: LENKOVÁ Jitka/PAVLÍK Václav: Nejdůležitější bitvy našich dějin, Alpress 2007
www.csol.cz, vyhledáno 28. 9. 2018
www.ceskatelevize.cz, vyhledáno 28. 9. 2018
Fotografie: Pamětní deska Bitva u Terronu, Praha 6, Terronská 948/47
Zdroj: www.vets.cz, vyhledáno 29. 9. 2018

XLI. Filadelfská dohoda [Zpět na seznam]

Filadelfskou dohodou z 26. října 1918 byla poprvé posouzena otázka připojení Podkarpatské Rusi k Československu.

Rusínská budoucnost měla hned několik možností: za prvé československou variantu, která zahrnovala také autonomii v rámci Uher, dále možnost připojení k Ukrajině nebo získání samostatnosti. Sjezd ANRURu (Americká národní rada Uhro-Rusínů) se v listopadu 1918 rozhodl pro variantu československou. Uherská Rus se k nově vzniklému státu měla připojit s nejširší samosprávou na federativním základě a s podmínkou, že území bude zahrnovat všechny původní rusínské župy.

Předseda ANRURu doktor Grigorij Žatkovič mimo jiné také prosadil, aby se mezi americkými Rusíny uskutečnil plebiscit. Ten proběhl v prosinci 1918. Více než 55 tisíc politicky aktivních Rusínů v USA, přes 60 % voličů (tedy většina) se vyjádřilo pro připojení k Československu. Výsledky byly předány představitelům Československa i USA a později byly využity i pro vyjednávání na pařížské mírové konferenci.

Právě Rusíni žijící v Americe se tak po rozpadu monarchie dohodli v USA s T. G. Masarykem, že Podkarpatská Rus se jako samosprávná část připojí k budoucímu Československu. Dohoda byla uzavřena 19. listopadu 1918. Mírová konference ve Versailles ji s konečnou platností schválila 8. května 1919.

 

Připravila Tereza Feltlová

Zdroj: www.psp.cz, vyhledáno 4. 10. 2018
ct24.ceskatelevize.cz, vyhledáno 4. 10. 2018
Fotografie: Československá republika, 1920
Zdroj: www.3athlon.com, vyhledáno 4. 10. 2018

XLII. Andrássyho odpověď [Zpět na seznam]

Po nevydařeném manifestu z 16. října 1918 se císař Karel I. pokusil o poslední záchranu monarchie a jmenoval novou vládu. Dne 24. října postavil do čela ministerstva zahraničí G. Andrássyho – po převzetí funkce ihned zrušil spojeneckou smlouvu s Německem a vypracoval odpověď na Wilsonovu nótu, kterou odeslal do Spojených států. Tato nóta byla chápána jako faktická kapitulace monarchie a stala se tak signálem k manifestacím na zřízení́ samostatného státu.

„Ve Vídni dne 27. října 1918.

Odpovídajíc na notu pana presidenta Wilsona z 18. t. m., zaslanou vládě rakousko-uherské, a ve smyslu rozhodnutí pana presidenta pojednati odděleně s Rakousko-Uherskem o otázce příměří a míru, klade si rakousko-uherská vláda za čest prohlásiti, že stejně jako s dřívějšími projevy pana presidenta souhlasí také s jeho názorem, obsaženým v poslední notě o právech národů rakousko-uherských, zejména o právech Čechoslováků a Jihoslovanů.

Poněvadž tedy Rakousko-Uhersko přijalo veškeré podmínky, na kterých učinil pan president závislým vstup do vyjednávání o příměří a míru, nepřekáží po názoru rakousko-uherské vlády již nic zahájení tohoto jednání. Rakousko-uherská vláda prohlašuje tudíž ochotu, aniž vyčkala výsledku jiného vyjednávání, vejíti v jednání mezi Rakousko-Uherskem a odpůrčími státy o neprodlené příměří na všech frontách rakousko-uherských, a žádá pana presidenta Wilsona, aby ráčil učiniti příslušné přípravy.“

 

Připravila Tereza Feltlová

Zdroj: Odpověď Andrássyho prezidentu Wilsonovi z 27. října 1918, In Dokumenty a materiály ke studiu národních dějin v letech 1848–1918, Brno 2010, s. 111-112.
Fotografie: Gyula Andrássy, 1860-1929.
Zdroj: www.moderni-dejiny.cz, vyhledáno 13.10. 2018

XLIII. Zákon o zřízení ČSR [Zpět na seznam]

Večer 28. října 1918 se Národní výbor – nejvyšší autorita státu – proměnil v zákonodárný sbor samostatného Československa a vydal první zákon, jímž se vyhlašoval nový československý stát. Text základního zákona sepsal dr. Rašín v noci z 27. na 28. října. Odpoledne téhož dne se konala schůze Národního výboru v Grégrově sále Obecního domu, kde navržené znění schválila.

Klíčový význam mělo také jednání s představiteli c. k. branné moci v Praze, kteří se večer dostavili do Českého pánského klubu a předali do rukou Národního výboru odpovědnost za vojenskou a bezpečnostní situaci v hlavním městě.

Symbolickou tečkou pohnutých událostí z 28. října se stala poslední skladba Českého kvarteta, které večer ve Smetanově síni na závěr svého vystoupení zahrálo národní hymnu Kde domov můj.

„Samostatný stát československý vstoupil v život. Aby zachována byla souvislost dosavadního právního řádu se stavem novým, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu, nařizuje Národní výbor jménem československého národa a jako vykonavatel svrchovanosti toto:

čl. 1. Státní formu československého státu určí Národní shromáždění ve srozumění s Československou Národní radou v Paříži. Orgánem jednomyslné vůle národa a také vykonavatelem státní svrchovanosti je Národní výbor.

čl. 2. Veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti.

čl. 3. Všechny úřady samosprávné, státní a župní, ústavy státní, zemské, okresní a zejména i obecní jsou podřízeny Národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají dle dosavadních platných zákonů a nařízení.

čl. 4. Zákon tento nabývá účinnosti dnešním dnem.

čl. 5. Národnímu výboru se ukládá, aby tento zákon provedl.

JUDr. Al. Rašín v.r.; JUDr. Fr. Soukup v.r.; Ant. Švehla v.r.; Jiří Stříbrný v.r.; Dr. Vavro Škrobár v.r.“

 

Připravila Tereza Feltlová

Zdroj: Zákon ze dne 28. října 1918 o zřízení samostatného státu československého, In Dokumenty a materiály ke studiu národních dějin v letech 1848–1918, Brno 2010, s. 112.
SVATOŠOVÁ/LEDVINKA, Město a jeho dům, Kapitoly ze stoleté historie Obecního domu hlavního města Prahy (1901-2001), Praha, 2002, s. 233
Fotografie: Smetanova síň, ve které po vyhlášení samostatného státu v podání Českého kvarteta slavnostně zazněla hymna Kde domov můj
Zdroj: Archiv hl. města Prahy, Smetanova síň, sign. II 1761a

XLIV. Martinská deklarace [Zpět na seznam]

Slovenská národní strana svolala 30. října 1918 shromáždění slovenských politiků do Turčianského Svatého Martina. Byly předloženy tři návrhy. Nakonec byla přijata deklarace, jejímž autorem byl evangelický farář S. Zoch. Zasedání vytvořilo Slovenskou národní radu v čele s M. Dulou. Vrcholem martinského shromáždění bylo přijetí Deklarace slovenského národa, v níž se vyhlašovalo pro slovenský národ právo na sebeurčení a nezávislost. Deklarace oficiálně zrušila spojení slovenského národa s Uherskem a stala se tak samostatným státoprávním aktem, který svým dílem přispěl ke vzniku Československa. „Národná rada česko-slovenského národa v Uhorsku obydleného osvědčuje:

• Slovenský národ je čiastka i rečove i kultúrno-historicky jednotného česko-slovenského národa. Na všetkých kultúrných bojoch, ktoré viedol český národ a ktoré ho urobili známym na celom svete, mala účasť i slovenská vetev.
• Pre tento česko-slovenský národ žiadame i my neobmezené samourčovacie právo na základe úplnej neodvislosti. Na základe tejto zásady prejavujeme svoj súhlas s tým novoutvoreným medzinárodným právnym položením, ktoré dňa 18. októbra 1918 formuloval prezident Wilson a ktoré dňa 27. októbra 1918 uznal rakúsko-uhorský minister zahraničia.
• Žiadame okamžité uzavretie pokoja, a sice na všeľudských kresťanských zásadách, aby pokoj bol taký, že by medzinárodnoprávnými zárukami znemožňoval ďalšiu vojnu a ďalšie zbrojenie. …

Zo zasadnutia Slovenskej národnej rady v Turč. Sv. Martine, 30. októbra 1918.“

 

Připravila Tereza Feltlová

Zdroj: Martinská deklarace z 30. října 1918, In Dokumenty a materiály ke studiu národních dějin v letech 1848–1918, Brno 2010, s. 114-115.
Fotografie: Martinská deklarace, 30. 10. 1918
Zdroj: www.moderni-dejiny.cz, vyhledáno 27. 10. 2018

XLV. Prozatímní ústava [Zpět na seznam]

Prozatímní ústava byla první ústavou Československé republiky přijatou 13. listopadu 1918 Národním výborem a vydanou jako Zákon č. 37/1918 Sb. o prozatímní ústavě. Jejím cílem bylo definovat funkce Národního shromáždění, hlavy státu a vlády.

Ústava byla dílem osmi členného ústavního výboru a byla vydána s tím, že prozatímní Národní shromáždění vypracuje konečnou ústavu, na jejímž základě se sejde nový parlament. Mezery byly vyplněny automaticky rakouskými recipovanými předpisy dle recepční normy.

Oproti prozatímní ústavě byla pozdější ústavní listina z roku 1920 koncipována jako dílo trvalé a úplné. Měla také nové hlavy o moci zákonodárné, o moci soudcovské, o občanských právech, svobodách a povinnostech, a na základě mírových smluv o ochraně menšin národních, rasových a náboženských.

Prozatímní ústava měla pouze 21 paragrafů: O Národním shromáždění, O presidentu republiky, Jak se vyhlašují rozsudky, O moci výkonné a nařizovací. Ústava tak představovala naléhavé zákonodárné opatření vyvolané okamžitou potřebou.

 

Připravila Tereza Feltlová

Zdroj: www.psp.cz, vyhledáno 27. 10. 2018
otik.uk.zcu.cz, vyhledáno 27. 10. 2018
Fotografie: Národní výbor vydal Prozatímní ústavu – Zákon ze dne 13. listopadu 1918 o prozatímní ústavě. 37/1918 Sb.
Zdroj: www.neaktuality.cz, vyhledáno 27. 10. 2018

XLVI. Rudolfinum [Zpět na seznam]

Po vzniku Československa byla budova nazývána Domem umělců. V meziválečném období byla dokonce upravena pro potřeby československého Národního shromáždění, které zde zasedalo od roku 1919. V rudolfinských prostorách byl v letech 1920, 1927 a 1934 zvolen prezidentem Československé republiky T. G. Masaryk. V Dvořákově síni také stála pod varhany Masarykova mramorová socha od Jana Štursy, která je v dnešní době umístěna v Rothmayerově sále na Pražském hradě.

Světoznámá koncertní Dvořákova síň sloužila České filharmonii od 4. ledna 1896. Když v roce 1918 vyvstala nutnost najít důstojné prostory pro poslaneckou sněmovnu Národního shromáždění, byla později využívána jako zasedací síň nového parlamentu Československé republiky.

Prezidentem byl Masaryk naposledy zvolen 24. května 1934, ve Velké síni Rudolfina, před „Štursovou“ sochou z bílého mramoru. Na stejném místě byl rovněž vykonán slib prezidenta republiky, který byl přenášen v přímém přenosu Československým rozhlasem.

 

Připravila Tereza Feltlová

Zdroj: www.rudolfinum.cz, vyhledáno 9. 11. 2018
Zdeněk Kárník, České země v éře První republiky (1918–1938). Díl první. Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918–1929). Praha, 2000.
Fotografie: Dvořákova síň přeměněna na hlavní zasedací sál poslanecké sněmovny.

XLVII. ČSR obsadilo Sudety [Zpět na seznam]

Obsazení pohraničí čs. vojenskými jednotkami započalo v listopadu 1918 a skončilo počátkem ledna 1919.

Po skončení války požadovali Němci žijící na území českých zemí rozdělení dle etnické příslušnosti a následné připojení k Německému Rakousku. Češi trvali na tom, aby se české země jako celek staly součástí Československa. Českoněmecká otázka měla být pak řešena v rámci vnitrostátní politiky.

Dne 21. října němečtí poslanci z českých zemí odmítli vznik Československa a oznámili úmysl české země rozdělit – německá část se měla stát součástí Německého Rakouska. Součástí nově vzniklého Německého Rakouska měly být i čtyři sudetoněmecké provincie: Německé Čechy (Deutschböhmen), Sudetsko (Sudetenland), Šumavská župa (Böhmerwaldgau), Německá jižní Morava (Deutschsüdmähren) a tři exklávy Brno, Jihlava a Olomouc. Návrhy české strany na tři převážně samosprávné německé župy, němčinu jako druhý jazyk země, spravedlivou školskou a kulturní politiku Němci odmítli.

Nový československý stát však nemohl politicky, ekonomicky ani sociálně bez pohraničí existovat. Z těchto důvodů byla také celá akce vedena jako vojenská operace, při níž docházelo k přestřelkám, a de facto se tak jednalo o menší občanskou válku mezi česko-německým obyvatelstvem na území právě vznikajícího státu.

 

Připravila Tereza Feltlová

Zdroj: Václav Houžvička: Návraty sudetské otázky, Praha, 2005
Richard Jašš: Pokus o geografické vymezení německé iredenty v českých zemích na podzim roku 1918 (s důrazem na oblast Moravy, Slezska a východních Čech, disertační práce, Brno, 2008
Fotografie: Sudetské oblasti na mapě České republiky
Zdroj: cs.wikipedia.org, vyhledáno 17. 11. 2018

XLVIII. Exil Karla I. [Zpět na seznam]

Karel I. se dvakrát pokusil o převzetí moci v Uhrách, oba pokusy však skončily neúspěchem a maďarské národní shromáždění rozhodlo o zrušení Karlových práv na uherský trůn. Karel i s císařovnou Zitou byli později naloděni na palubu britského křižníku Glowworm a po téměř třítýdenním putování na moři dorazili konečně do cíle jejich vyhnanství – ostrov Madeira.

V exilu se císař Karel věnoval svým politickým myšlenkám a plánům. Počátkem roku 1922 také připravoval návrhy na novou rakouskou ústavu. I přes nepříznivé podmínky stále nepřestával věřit, že opět může dojít ke sloučení monarchie.

V únoru 1922 se rodina přestěhovala do vily Quinta del Monte. Vila byla postavena jako letní sídlo a rozhodně nebyla uzpůsobena pro zimní pobyt. Na počátku března 1922 pak Karel prochladl, a ačkoliv se to zpočátku jevilo jako běžné nachlazení, Karlův stav se začal rychle zhoršovat.

Dne 1. dubna 1922 poslední rakouský císař, maďarský král a král český skonal. Pohřeb, konající se v kapli ve Funchalu, byl vzhledem k finanční situaci rodiny velmi skromný. Jedna z rakouských účastnic pohřbu k tomu poznamenala: „Bylo to tak smutné a chudé“.

 

Připravila Tereza Feltlová

Zdroj: Lucie Zýková, Západočeská univerzita v Plzni, Katedra historických věd, Bakalářská práce, Karel I., Poslední rakouský císař, 2014, s. 48-53
Fotografie: Karel a Zita ve Funchalu na ostrově Madeira, rok 1921/počátek roku 1922
Zdroj: Lucie Zýková, Západočeská univerzita v Plzni, Katedra historických věd, Bakalářská práce, Karel I., Poslední rakouský císař, 2014, s. 64

XLIX. Lumír [Zpět na seznam]

V roce 1851 Ferdinand Břetislav Mikovec založil umělecký týdeník Lumír. Jeho snahou bylo povznést českou literaturu na světovou úroveň pomocí překladů, ale i původní tvorbou inspirovanou zahraničními autory. Jméno časopisu je odvozeno od jednoho z hrdinů básně Záboj a Slavoj Rukopisu Královédvorského – pěvce Lumíra.

Česká duše

„Je česká duše posvěcena zemi:

Z ní vyzařuje žirných krajů dech

s poli a lesy, ztajenými vesnicemi

s malými říčkami, jež plynou jako v snech…

Je v české duši obraz sídel klidných

a uzavřených v sobě, zatichlých,

kde dny a roky, snad i staletí

bez přátel v celém světě jako v prokletí

musila žít,

kde mírných očí vlídných

oráči širá pole orali,

vsi střehli a svá drobná města v dobách zlých

před osadníky zájmů podloudných,

když z ciziny se proudy prorvali,

musila vstřebávat a pohltit…

Teď pevně, věčně musí tu již stát:

Neb velkých zkoušek smutkem vesmírným

a nesmrtelným jako boží řád

se přikovala k svému Bohu nahoře,

a dole k zemi připoutal ji v pokoře

oráčů osud, dobrých pastýřů, tož lidi

i po pastvinách rozptýlených stád.“

 

Antonín Sova, časopis Lumír, ročník XLXI., č. 1, str. 6., 1917-1918

 

Připravila Tereza Feltlová

Zdroj: archiv.ucl.cas.cz, vyhledáno 1. 12. 2018
Fotografie: Časopis Lumír, ročník XLVI., číslo 10 a 11, 1918
Zdroj: www.digitalniknihovna.cz, vyhledáno 1. 12. 2018

L. Příjezd TGM do vlasti [Zpět na seznam]

Jako první československý prezident překročil Masaryk zasněžené hranice nově vzniklého státu v pátek 20. prosince 1918 v Horním Dvořišti – na rakousko-českém pomezí. Zde ho přivítalo nově zvolené Revoluční národní shromáždění ČSR.

Poprvé veřejně vystoupil v Českých Budějovicích. Cestou do Prahy se zastavil také v dalších městech republiky, včetně Tábora – poslední zastávka před vstupem do hlavního města. Mezitím byli již před Wilsonovým nádražím připraveni legionáři z francouzských, ruských i italských bojišť, aby doprovodili prezidenta na Pražský hrad. Po třinácté hodině konečně přijel speciální vlak na nádraží. Následovala slavnostní jízda přes Václavské náměstí směrem k Národnímu divadlu a pokračovala na zcela zaplněné Staroměstské náměstí. Zde na Masarykův příjezd čekalo i vojsko – dělostřelecký pluk, námořnictvo i pěchota. Odtud po slavnostních projevech odjel prezident krásně vyzdobenou Mikulášskou ulicí směrem na Malou Stranu do poslanecké sněmovny.

Ve Sněmovní ulici byl T.G. Masaryk oficiálně vyzván předsedou Tomáškem, aby složil slib prezidenta republiky. Po příjezdu na Pražský hrad se přivítal s manželkou Charlottou a za necelou hodinu se zúčastnil rautu se členy vlády, s poslanci Národního shromáždění a novináři.

K slavnostní cestě rozjásanou Prahou se Masaryk symbolicky rozhodl pro dopravní prostředek nový a demokratický – automobil Laurin & Klement 200 řady S. Kočárem rakouského císaře, který byl pro slavnostní jízdu opatřen ve Vídni, byli svezeni syn Jan s dcerou Olgou, která prezidenta doprovázela na cestě z Ameriky.

Jedním z kameramanů, který natáčel triumfální prezidentův návrat do vlasti byl pozdější filmový režisér Svatopluk Innemann.

V neděli 22. prosince 1918 přednesl Masaryk na Pražském hradě svůj první prezidentský proslov a dalších téměř sedmnáct let stál v čele státu.

 

Připravila Tereza Feltlová

Zdroj: www.ceskatelevize.cz, vyhledáno 8. 12. 2018
www.youtube.com, vyhledáno 8. 12. 2018
Fotografie: T. G. Masaryk a francouzský vyslanec Simon na nádraží v Táboře – návrat prezidenta do vlasti v 1918.

LI. Maďarsko-československá válka [Zpět na seznam]

Československo-maďarský válečný konflikt trval od roku 1918 až do srpna 1919, kdy bylo k ČSR přičleněno poslední území – bratislavské předměstí Petržalky. Trianonskou mírovou smlouvu Maďaři podepsali v červnu následujícího roku.

Válečný stav probíhal mezi Československem a Rumunskem na jedné straně a Maďarskou republikou rad na straně druhé – střet zahrnoval také boj o Sedmihradsko a Podkarpatskou Rus.

Po vyhlášení Československa se jeho součástí mělo stát také Slovensko, které však do té doby náleželo k Uhrám. Počátkem listopadu 1918 tak začalo docházet ke střetům mezi čs. a maďarskými vojenskými jednotkami.

V dubnu 1919 proběhl v Maďarsku bolševický převrat, díky němuž se maďarská rudá armáda pokusila dobýt Slovensko a Sedmihradsko. Paralelně s tím došlo ke změně vojenského velení čs. jednotek na Slovensku, kterého se ujali Francouzi. Díky novému velení a dobře vedené diplomacii generála Pellého na půdě mírové konference v Paříži se situace začala měnit pro Československo k lepšímu.

Válka skončila rumunskou okupací Budapešti v srpnu 1919. Nutno podotknout, že československo-maďarský konflikt byl ukončen především díky diplomatickému vyjednávání politiků na Versaillské mírové konferenci.

I přesto, že se jednalo o válku skutečnou, a de facto jedinou válku, kterou Československo za krátkou dobu své existence vedlo, dodnes nebyla nikým oficiálně vyhlášena. Ironií zůstává, že vypukla právě v době, kdy na kontinentu zavládl konečně vytoužený mír.

 

Připravila Tereza Feltlová

Zdroj: Ivona Girstlová, Československý-maďarský konflikt v roce 1919 a jeho mezinárodní aspekty, Bakalářská práce, Masarykova Univerzita, Fakulta sociálních studií, Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií, Brno 2013
Fotografie: Maďarská republika rad
Zdroj: www.moderni-dejiny.cz, vyhledáno 12.12. 2018

LII. První výročí vzniku republiky [Zpět na seznam]

Až do doby vyhlášení prozatímní ústavy a do ustavení státních orgánů nově vzniklé republiky byl Národní výbor nejvyšší autoritou. Obecní dům zůstal po celou dobu převratu jeho sídlem a stal se tak hlavním centrem státní moci. Po ustanovení nových státních institucí, převzatých od bývalých c. k. úřadů nastala opět doba běžných společenských či kulturně-politických a reprezentačních akcí. Pouze jednou za čas z nich vybočily významné ryze politické události. K nim se samozřejmě zařadily i oslavy prvního výročí Československé republiky, které vyvrcholily 7. listopadu 1919 slavnostním zasedáním Národního shromáždění ve Smetanově síni. Své poselství k prvnímu výročí samostatné republiky pronesl osobně prezident Tomáš G. Masaryk.

Dva roky poté byla z podnětu Františka Soukupa v místnosti Pánského klubu osazena mramorová pamětní deska s portréty „mužů 28. října“ – vyhotovena Josefem Šejnostem dle návrhu Vlastislava Hofmana.

Postupem času vznikla také jako upomínka deska na podřízení 8. armádního sboru rakousko-uherské armády Národnímu výboru a později – v roce 1931 – na vnějším nároží Obecního domu u Prašné brány byla umístěna velká pamětní deska Ladislava Šalouna. Dílo má připomínat všechny klíčové události roku 1918, které se v Obecním domě toho času odehrály.

„Lide československý! Tvůj odvěký sen stal se skutkem. Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných, svobodných, kulturních národů světa. …

V Praze dne 28. října 1918.

Za národní výbor československý: Dr. Fr. Soukup v.r., Dr. Vavro Šrobár v.r., Antonín Švehla v.r., Jiří Stříbrný v.r., JUDr. Al. Rašín v.r.“

 

Připravila Tereza Feltlová

Zdroj: Svatošová/Ledvinka, Město a jeho dům, Kapitoly ze stoleté historie Obecního domu hlavního města Prahy (1901-2001), Praha, 2002, st. 233-235
Fotografie: Odhalování pamětní desky od L. Šalouna na nároží Obecního domu 28. 10. 1931 – primátor K. Baxa, ministr průmyslu a obchodu J. Matoušek a policejní ředitel V. Dolejš
Zdroj: Svatošová/Ledvinka, Město a jeho dům, Kapitoly ze stoleté historie Obecního domu hlavního města Prahy (1901-2001), Praha, 2002, st. 234