Palác českých srdcí

Rozhodně nepatřím k lidem, kteří vyznávají jakékoli duchařské praktiky, jsem spíše člověk racionální, i když jistě ne bez emocí. Neříká se mi proto snadno, že Obecní, původně Reprezentační dům oficiálně na náměstí Republiky, fakticky na začátku někdejšího korza ulicí Na Příkopě, kde se mezi Prašnou bránou a bývalou bránou sv. Havla (poblíž ulice Na můstku) kdysi opravdu nacházel příkop jako součást středověkého opevnění, který odděloval Staré Město od Nového Města, založeného v roce 1348, disponuje rozumem nevysvětlitelným kouzlem.

Možná k němu přispěla bohatá historie místa, kde stával středověký Královský dvůr, sídlo šesti českých králů. Komplex, který kromě paláce zahrnoval domy pro dvořany, lázně, ale i lvinec nebo zahradu, nechal vybudovat kolem roku 1380 král Václav IV. Po něm zde sídlil jeho bratr Zikmund Lucemburský, později Jiří z Poděbrad i Vladislav Jagellonský, který sídlo českých králů vrátil ze Starého Města zpět na Pražský hrad.

Nepochybně přispělo období příprav a budování Obecního domu, na jehož začátku stála touha zámožných Pražanů českého původu po novém, reprezentativním kulturním a společenském centru, vyjádřená Pamětním spisem Měšťanské besedy, jednoho z nejstarších občanských spolků metropole, a na konci – kolem roku 1912 – nádherná stavba v duchu doznívající secese, s bohatou výzdobou od předních českých umělců své doby v čele s Alfonsem Muchou, jehož kompletní práce v Primátorském salónu nechybí snad v žádném světovém bedekru, a s řemeslnými detaily, nad kterými se mi bez nadsázky znovu a znovu zrychlí tep srdce, ačkoli kolem nich pravidelně chodím už sedmým rokem. Onou doznívající secesí se nenechte zmást, Obecní dům byl ve své době technologicky progresivní, velmi moderní a zároveň rozsáhlou stavbou, větší než pražské Národní divadlo nebo Rudolfinum.

Do domu se zcela jistě pevně zapsaly sto let staré události, které si však s Obecním domem spojuje málokdo, ačkoli právě ten hrál v roce 1918 zásadní roli: už 6. ledna byla v Grégrově sále přijata Tříkrálová deklarace s požadavkem státní samostatnosti, v dubnu ve zcela zaplněné Smetanově síni přečetl Alois Jirásek Národní přísahu českých spisovatelů, zakončenou slibem „Vytrváme, až pozdravíme samostatnost svého národa!“. Opět v Grégrově sále byl v červenci založen Národní výbor, zde 28. října 1918 kapitulovala branná moc habsburské monarchie, z Obecního domu byla vyhlášena Československá republika a přijat její první zákon O zřízení samostatného státu československého. V prostorách Českého pánského klubu není vůbec těžké si představit pětici mužů 28. října: Aloise Rašína, Františka Soukupa, Antonína Švehlu, Jiřího Stříbrného a Vavro Šrobára, jediného zástupce Slováků.

Všechny ty historické události prošpikovaly dějiny Obecního domu do podoby vskutku pozoruhodné. Přesto si myslím, že největší vliv na ono racionálně nevysvětlitelné kouzlo má kumšt, především hudba, která se ze Smetanovy síni téměř denně line celou budovou už více než 105 let. A to kouzlo? Vejdete do Obecního domu jakkoli zachmuření, během pár minut je špatná nálada pryč, tu dobrou si jako dárek odnášíte s sebou. Nevěříte? Zkuste to, uvidíte sami. Obecní dům je palácem českých srdcí, od počátku minulého století až po dnešek.

Vlastimil Ježek