Maják české státnosti

Obecní dům – křižovatka dějin

Praha jako architektonická perla proslula ve světě řadou významných a na svou dobu unikátních staveb. Co jí ovšem činí pro architekty magickou, je nevídané propojení a prolínání nejrůznějších stavebních slohů a uměleckých směrů v míře tak hojné, že oko odborníkovo často zůstává stát v němém úžasu. Jedním z takových pozoruhodných míst je bezpochyby prostor mezi dnešním náměstím Republiky a ulicí Na Příkopech. Na několika stovkách metrů čtverečních najdete od gotiky přes secesi, neoklasicismus, funkcionalismus až po neorenesanci snad každý sloh, na který si vzpomenete. Toto omračující spojení je svědectvím prolínajících se historických epoch, jejich imaginárního propojování, které dokládá mistrovství generací využívajících díla předků, aby neustále obohacovaly magii zlatého města ve středu Evropy. Jedno z takových fascinujících spojení nabízí gotická Prašná brána a secesní Obecní dům. Jako staří přátele držící se kolem ramen obloukem, který překlenuje nejen Celetnou ulici, ale i staletí, která dělí jejich vznik. Jako by toto magické místo bylo předurčeno stát se křižovatkou českých dějin.

Králův dvůr

Projděme Prašnou bránou zpět do 14 století. Píše se rok 1380 a panovník Václav IV., dědic odkazu největšího českého a jednoho z nejvýznamnějších evropských panovníků Karla IV, nechává zbudovat na místě dnešního Obecního domu novou rezidenci českých králů – Králův dvůr. Tento areál sloužil jako sídlo panovníků v letech 1383–1484. Kromě paláce zde najdeme i domy pro dvořany, lázně, lvinec a zahradu. Po Václavu IV. se zde usazuje jeho bratr Zikmund Lucemburský. Následují ho pak ještě jeho zeť Albrecht II. Habsburský, Ladislav Pohrobek, Jiří z Poděbrad a Vladislav Jagellonský. Ten se ovšem rozhodne umístit sídlo králů zpět na Pražský hrad.

Vracíme se zpět Na Příkopy do našich časů. Ze středověku za sebou vidíme už jen torzo přepychu Králova dvora. Zůstala majestátní Prašná brána, ulice Královodvorská a Celetná. Právě odtud vycházely korunovační průvody českých králů po tzv. Královské cestě na Pražský hrad do Chrámu Sv. Víta, aby zde panovník mohl v modlitbách žádat přízeň nebes pro sebe a české království.

Prašná brána, jedinečný pozůstatek gotického obranného systému Starého Města, dodnes připomíná, že tudy vedla významná obchodní cesta z Prahy do stříbrem oplývající Kutné Hory. Král Vladislav II. Jagellonský osobně položil základní kámen gotického klenotu, který můžeme dodnes obdivovat. Nejspíš už nechtěl slýchat posměšky na původní již značně poškozenou bránu, které se tehdy neřeklo jinak, než „Odraná“.

Ústup ze slávy

Král, dvořané i poddaní jsou pryč a s nimi také lesk a sláva tohoto místa. Habsburkové, kteří roku 1526 usedli na český trůn, již o Králův dvůr zájem neměli. Více než sto let opuštěné a zchátralé královské sídlo zakoupil roku 1631 od Polyxeny z Lobkovic kardinál Arnošt Harrach a zřídil zde arcibiskupský seminář. Zase se do těchto míst vrátil život, ale ani to nemělo být natrvalo. V roce 1689 zachvátil celý objekt obrovský požár. Z původního sídla panovníků zbyly ohořelé trosky. Církev ovšem areál neopustila a zbudovala nový seminář, rozšířený o kostel sv. Vojtěcha. Brána, která požár přečkala bez vážnější újmy, byla v té době užívána jako skladiště střelného prachu, čímž si později vysloužila přívlastek Prašná, který je s ní spojený dodnes. Roku 1776 se arcibiskupský seminář přestěhoval do nových prostor v Klementinu a z bývalého Králova dvora se stala… kasárna. Úpadku někdejšího centra královských Čech už nezabránilo ani zřízení kadetní školy ve druhé polovině 19. století.

Hledá se „Český dům“
Dvacáté století už je na dohled a Rakousko-Uhersko čelí sílícímu tlaku z Prahy, jejíž politické vedení se stále častěji staví do role jakési prozatímní české vlády. Češi sice s fábory a výkřiky „nazdar“ oslavují Františka Josefa, ale nikdy mu neodpustí, že se nikdy nedal korunovat českým králem.

Jiskra zažehnutá národním obrozením už hoří naplno. Vznikají další a další kulturní a společenské organizace, kvete české umění, architektura, ale i průmysl. Český živel roste a nabírá na sebevědomí, a to pochopitelně vyvolává kontroverze zejména u německé menšiny. Konflikty s národním či rasovým podtextem jsou na denním pořádku. Jedním z míst střetů se stává i centrum českých a zejména pražských Němců na pražských Příkopech. Na místě dnešního Slovanského domu stála budova Kasina – Německého domu. Zatímco toto kulturní středisko pražského němectví stálo v samém centru Prahy na jedné z hlavních tříd, český ekvivalent představovaný Měšťanskou besedou se krčil ve Vladislavově ulici. Představitelé tohoto někdejšího významného spolku se rozhodli jednat a 10. října roku 1901 zasílají Městské radě hlavního města Pamětní list, kterým iniciovali jednání o výstavbě Obecního domu.

Od začátku bylo jisté, že nebude stát daleko od „konkurenčního“ německého Kasina. Volba nakonec padla na pozemky bývalého Králova dvora. Měšťanská beseda, která dala skvělému projektu impuls s vizí zisku nového sídla pro svou spolkovou činnost, nakonec ironií osudu už v samotném projektu a následném užívání sehrála zcela marginální roli. Praha si při veškerém respektu k bohaté historii a významu Měšťanské besedy nemohla dovolit investovat obecní peníze do soukromého projektu. Hlavní město proto převzalo otěže projektu a započalo s budováním kulturního „svatostánku“ Čechů. Nepotrvá to dlouho, a toto místo se opět stane významnou křižovatkou českých dějin.

Maják české státnosti
Praha na přelomu 19. a 20. století zažívala nebývalý přerod. Někdejší provinční město s velkolepou historií se nyní od základu měnilo. Praha se rozrůstá a postupně pohlcuje dříve příměstské lokality, jako byly Žižkov, Břevnov, Dejvice, Bubeneč, Podolí a mnoho dalších. Stavební boom žene nahoru ceny parcel i dalších nemovitostí. Staví se nádherné budovy, které obdivujme dodnes. Otevírá se mimo jiné Národní museum na Václavském náměstí a architekt Fanta přestavuje Hlavní nádraží. Praha se doslova před očima mění na moderní evropskou metropoli. Co ještě zbývá? Dát Pražanům i všem Čechům jejich společenské a kulturní centrum. Město se nakonec rozhodlo pro parcelu bývalého Králova dvora. Skoro by se zdálo, že provokativně vybralo místo téměř přímo proti Německému domu. Dosavadní areál patřící armádě byl včetně kostela Sv. Vojtěcha srovnán se zemí a stavba „Majáku české státnosti“, jak se někdy hrdě Obecní dům nazýval, mohla začít.

Obecní dům k nezaplacení
Nebyly bychom ovšem v Čechách, kdyby počáteční nadšení rychle nevystřídaly sváry a nepravosti. Roku 1903 proběhla architektonická soutěž, v níž byly odměněny tři návrhy: architektů Dryáka, Pospíšila a Balšánka. Největším úskalím pro architekty bylo zadání. Měli navrhnout stavbu honosnou a reprezentativní, ale nákladem pokud možno malým. Nelze se divit, že za této situace se ani ve druhém kole nepodařilo vybrat vítěze. Městská rada se nakonec 14. srpna 1903 usnesla, že zpracováním projektu budou pověřeni architekti prof. Antonín Balšánek, který uspěl v prvním kole, a Osvald Polívka, původně odmítající se soutěže zúčastnit. Skutečný podíl obou autorů na projektu není zcela zřejmý, ale již současníky udivovala vzájemná spolupráce obou. Na jejich práci dohlížela speciální devítičlenná komise, do které byl povolán také vládní rada profesor Josef Schulz a architekti Jiří Stibral a Václav Roštlapil.

Definitivní projekt včetně rozpočtu ve výši tří milionů korun byl po různých průtazích schválen 10. 12. 1904. Tato částka nebyla ve své době zrovna malá, ale přesto panovalo obecné přesvědčení, kterému dal čas za pravdu, že ani ta nebude stačit. Skutečnost ovšem předčila i odhady největších pesimistů. Na výstavbu Obecního domu nakonec padl více než dvojnásobek, přes šest milionů korun.

Čtení dobových pramenů odhaluje, že tehdejší veřejné zakázky obestírala stejná mračna pochybností a podezření na korupci a protekci, jak je známe i dnes. Zakázky – stejně jako v našich časech – nedostávaly nejlevnější nabídky nejzkušenějších společností, ale firmy přátel představitelů města. Nelítostné diskuse a následné pomluvy provázely také zadání každé části monumentální výzdoby. K největším střetům docházelo zejména mezi představiteli tehdy nejsilnějších a nejvlivnějších výtvarných spolků, Jednoty a Mánesu. Z pohledu uměleckého odkazu berme zavděk, že uplatnění nakonec našli vynikající mistři z obou táborů. Z malířů je nutno jmenovat alespoň Mikoláše Alše, Václava Jansu, Alfonse Muchu, Jakuba Obrovského, Jana Preislera, Josefa Weniga, Karla Špillara, Maxe Švabinského, Josefa Ullmana, Františka Ženíška. Ze sochařů zmiňme například Josefa Mařatku, Josefa Václava Myslbeka, Karla Nováka, Ladislava Šalouna, Františka Uprku, Bohumila Kafku a Čeňka Vosmíka.

Některé části domu byly zprovozněny již v letech 1909-1911, celý objekt byl slavnostně otevřen pro veřejnost 5. ledna 1912. Náklady na budovu byly tak obrovské, že město muselo od začátku většinu budovy pronajímat, což sebou neslo opět řadu spekulací a podezření. Dobový tisk se k tomu stavěl typicky česky s notnou dávkou humoru a ironické nadsázky. Přes určité obtíže a občasné spory se podařilo udržet Obecní dům v chodu a ziskovém provozu i během 1. světové války.

Obecní dům — jedna z nejlepších staveb pražské secese — byl přijímán již v době výstavby s velkými rozpaky a kritizován, neboť v době svého vzniku byl některými architekty jeho sloh považován za formálně zastaralý. Odstup téměř jednoho století nám umožňuje odložit dobové emoce a hodnotit tuto stavbu jako jedinečné harmonické spojení architektonických a výtvarných stylů konce 19. a začátku 20. století. Neobaroko, neorenesance, západní i orientální vlivy se zde prolínají s českou secesí. Dojem z budovy umocňuje rozpětí dekorativních stylů, paleta použitých materiálů i kvalita uměleckořemeslných prací.

Pozornost budil už v době otevření Obecní dům i svým unikátním technickým zázemím, které bylo v té době malou senzací a obdiv vzbuzuje i dnes. Málokdo třeba tuší, že budova je dodnes chlazena unikátním mechanismem přímo vodou ze dvou hlubokých studní. Budova byla vybavena ústředním topením a větráním, rozvodem užitkové a pitné vody, odsávačem prachu, chlazením sklepů, výrobníkem ledu, elektrickými i hydraulickými zdvižemi, parní prádelnou a sušárnou, umývárnou lahví, trafostanicí, akumulátorovou stanicí, potrubní poštou a sítí domácích telefonů.

Od Tříkrálové deklarace po Sametovou revoluci
Konec Evropu devastujícího konfliktu se nezadržitelně blíží. Starý kontinent, vyčerpaný a zdecimovaný nejstrašnějším válečným konfliktem všech dob, čeká i politické zemětřesení. Píše se leden 1918 a velká impéria prožívají poslední dny své existence. V Rusku se moci chopili bolševici, v Litevském Terstu probíhají mírová jednání. Poprvé zde zaznívají věty o sebeurčení národů – zejména těch ovládaných Rakousko-uherskou monarchií. Reakce z Čech na sebe nenechá dlouho čekat. Čeští poslanci Vídeňské říšské rady a zemských sněmů historických zemí Českého království se 6. ledna scházejí v Grégrově sále Obecního domu. Odtud vysílají do světa prohlášení, které se do dějin zapíše jako Tříkrálová deklarace. Poprvé zde oficiálně od národních politických špiček zaznívají jednoznačně formulované požadavky na uznání vzniku svrchovaného, plnoprávného, demokratického a sociálně spravedlivého československého státu.

O tři měsíce později je Obecní dům svědkem další významné historické události. 13. dubna 1918 Alois Jirásek ve Smetanově síni přečetl Přísahu národů. Po jeho podpisu Deklarace českých spisovatelů z roku 1917 je to další státotvorný počin jedné z našich nejvýznamnějších osobností. Znovu a jasně formuluje požadavky na samostatnost Československa.

V Obecním domě byl také založen tzv. Národní výbor, který připravoval všechny nezbytné kroky ke zřízení samostatné republiky. Jeho představitelé plnili v prvních dnech po 28. říjnu 1918 i funkci prozatímní vlády. V Obecním domě rakouská vojenská moc složila kapitulaci do rukou právě Národního výboru. „Muži října“ a Obecní dům se v roce 1918 spojili a stanuli tak na počátku naší státnosti.

Právě portréty tzv. mužů 28. října Soukupa, Rašína, Švehly, Stříbrného a Šrobára zdobí v Obecním domě desku s plaketami a textem:

„Touto místností kráčely dějiny, zde očekávaje zhroucení Rakouska a připravujíce české osvobození, zasedal Národní výbor. Zde v den triumfu dne 28. října 1918 ujal se vlády České země, zde naplnilo se slovo Komenského: „Vláda věcí tvých se k tobě navrátí, lide český.“

Meziválečné období se stalo pro Obecní dům zlatou érou. Nebylo významné události, která by se zde nekonala. Každý spolek či organizace si pokládaly za čest mít svá setkání právě zde. Plesová sezóna zastínila do té doby nejvyhledávanější prostory ve zbytku Prahy a koncerty předních hudebníků své doby vyprodávaly sály Obecního domu na měsíce dopředu. V jediném týdnu se zde vystřídaly akce církevní, turistické, výtvarné, politické, sportovní, divadelní, hudební, zemědělské, obchodní… a tak bychom mohli pokračovat do nekonečna. Obecní dům bezezbytku plnil, co mu bylo dáno do vínku. Stal se plně multifunkčním celospolečenským kulturním střediskem národa.

Po 2. světové válce význam Obecního domu postupně upadá. Po únoru 1948 je ústup někdejší pýchy národního uvědomění zcela zřetelný. Sice zde stále probíhají nejrůznější politicko ideologická střetnutí a oslavy režimu, ale jeho chátrající prostory se již soudruhům nejevily jako dostatečně reprezentativní. Představy mocných o adekvátním prostoru pro megalomanské režimní akce se o mnoho let později zhmotní do podoby Paláce kultury.

Pod svícnem ovšem bývá často největší tma. Pod její rouškou přímo před očima režimu vzniká 3. června roku 1987 v tzv. Slováckém salónku Obecního domu umělecká výtvarná skupina Tvrdohlaví vedená Václavem Marhoulem.

Do centra historických událostí se Obecní dům vrátil v roce 1989. Mezi 26. listopadem a 7. prosincem se postupně v Červeném a Orientálním salonku a v Cukrárně Obecního domu uskutečnila tři z devíti klíčových jednání mezi delegacemi Občanského fóra vedeného Václavem Havlem a delegacemi poslední komunistické vlády v čele s premiérem Ladislavem Adamcem. Televizní záběry režimem pronásledovaného disidenta, který si podává ruku s nejmocnějšími muži komunistické vlády, obletěly svět. Československo znovu získalo svobodu a Obecní dům byl opět kulisou velkého dějinného zlomu.