Interiér obecního domu

Obecní dům patří již více než sto let k nejvýznamnějším veřejným budovám v Praze. Veřejná architektonická soutěž byla vypsána v roce 1903 poté, co město zakoupilo v těsném sousedství gotické Prašné brány parcely bývalého Králova dvora, středověkého sídla českých panovníků. Když žádný z návrhů ve vypsané soutěži nezvítězil, bylo vypracování plánů svěřeno architektům Antonínu Balšánkovi (1865 – 1921) a Osvaldu Polívkovi (1859 – 1931). Ti Obecní dům koncipovali podle zadání magistrátu jako polyfunkční objekt, sdružující reprezentační, výstavní, koncertní, restaurační a obchodní prostory.

Architektonicky je Obecní dům zajímavý řešením stavebního půdorysu na nepravidelné trojúhelníkové parcele kolem monumentálního prostoru koncertní Smetanovy síně, prostupující od prvního patra až po rozměrnou prosklenou kupoli. Architekti vtiskli budově, která v základu nezapře inspiraci historizujícím stylem s barokními prvky, organickou plnost a rytmickou vazbu proporcí, jež tak významně inspirovaly Art Nouveau. Zvláště čitelná je tato tendence v bohaté výzdobě, zejména ve štukaturách a pracích v kovu, dominujících na nádherné markýze hlavního vchodu. Také interiéry slavnostních schodišť i dalších míst nesou ve svých pružných vegetabilních formách všechny znaky nového dekorativního stylu

Na výzdobě Obecního domu se kromě početné armády uměleckých řemeslníků podíleli významní čeští umělci několika generací. Karel Špillar (1871 – 1939) zvolil pro ústřední mozaiku nad hlavním vchodem téma oslavy Prahy. V reprezentačních místnostech slavnostního prvního patra se uplatnili Alfons Mucha, Max Švabinský, Jan Preisler, František Ženíšek a mnozí další. Ze sochařů zde nejvíce vynikli Ladislav Šaloun a Karel Novák.

Ústřední postavení ve výzdobě fasády, směřující do náměstí, zaujímá lunetová mozaika Karla Špillara Apotheosa Prahy, doplněná po stranách alegorickými plastikami Vzkříšení a Ponížení národa od Ladislava Šalouna.

Symbolický význam má také plastika Duch dějin od Františka Rouse (1872 – 1936), umístěná na římse nároží u Prašné brány. Sedící postava, opírající se o meč, tu upírá zamyšlený pohled k ulici Na Příkopech, snad k nedalekému spolkovému domu pražských Němců.

Dějinný rozměr místa jako by potvrdila i historie sama, když se několik let po dokončení v prostorách Obecního domu rodil a nakonec byl roku 1918 prohlášen samostatný československý stát. Na věčnou paměť připomíná vznik republiky bronzová deska, osazená na stejném nároží, jako Duch dějin.

Po Sametové revoluci v roce 1989 bylo jedním z prvořadých úkolů města Prahy navrátit svému léta chátrajícímu reprezentačnímu domu ztracený lesk a slávu.V letech 1994 – 1997 proto Obecní dům prošel mimořádně náročnou rekonstrukcí.

Veškeré prostory byly podle dobových plánů a fotografií s co největší pečlivostí obnoveny.

Současně s rekonstrukcí, která plně respektovala památkový charakter budovy, byl celý objekt vybaven moderními technologiemi, umožňujícími poskytovat služby na nejvyšší úrovni.

Díky kombinaci citlivého přístupu a snahy o zachování původního účelu v dnešních podmínkách tak Obecní dům může nadále důstojně plnit své společenské, kulturní a reprezentační poslání. Být místem setkávání Prahy s domácími i zahraničními návštěvníky.

Foto Ivan Král